Sovětská okupace v srpnu 1968 mě velice zasáhla. Podobně jako pro mnoho jiných lidí bylo i pro mne první výročí okupace příležitostí k tomu, abych vyjádřil svůj pocit odporu. Proto jsme se 21. srpna 1969 vydali s kamarádem Vilémem Richterem už ráno na Václavské náměstí - bez plánu, zato ve snaze dokumentovat, co se bude dít. Dělo se toho hodně, uvázly mi v paměti jen střípky.
Na barikádě v Revoluční Vzpomínám si, jak demonstranti, jejichž počet velmi subjektivně odhaduji snad na třicet až padesát tisíc, postupovali náměstím k Národnímu muzeu, kde stál policejní kordon. V jednom okamžiku dostali esenbáci rozkaz, aby se vrhli s obušky proti davu. Tehdy však ještě neměli přilby ani štíty jako v roce 1989 a bránící se lidé je dokázali obrátit na útěk. Ve druhé fázi však proti lidem vyrazily obrněné transportéry, z nichž se ozývala kulometná palba, i když se střílelo zřejmě jen slepými náboji do vzduchu. To už jsme se rozprchli.
Ve večerních hodinách jsme se ocitli v posledním ohnisku odporu, u vstupu do ulice Revoluční. Tam byla skutečná barikáda, kterou se policie snažila rozbít. Jejich první útok se podařilo odrazit a přes barikádu se dostal až tank. Utíkali jsme tehdy k Anežskému klášteru a já jsem byl rád, že jsem si vybral tuto útěkovou cestu, protože jsem zdálky viděl, jak tanky ženou lidi přes most. V paměti mi také utkvělo, jak příslušníci Lidových milicí brutálně mlátí asi patnáctiletého kluka. Milicionáři byli nejsurovější. Nejspíš proto, že to byli vlastně civilisté, s nimiž cloumala „třídní“ nenávist.
Druhý den jsem se šel znovu podívat na Václavské náměstí. Tam mě sebrali dva policajti v civilu a odvezli mě na služebnu VB v Krakovské ulici. Hodili mě do cely, kde už bylo dalších asi patnáct mladých lidí. Jeden z nich se po čase zeptal, jestli by si mohl na chodbě zakouřit. „Jistě,“ řekl mu esenbák, ale když mladík vyšel ven, dal mu ránu pěstí do obličeje. V tu chvíli nám bylo všem jasné, jaký průběh to asi bude mít.
Pak mě vedli k výslechu po schodech „uličkou“, kde mě z obou stran bili obušky. Při samotném výslechu mě surově mlátili obušky i pěstmi. Musel jsem sedět na židli s rukama na kolenou. Jeden policajt mě udeřil pěstí do tváře a řekl: „To jsem ale unavený.“ Ale i když jsem byl v šoku, věděl jsem, že musím zapírat, a k ničemu jsem se nepřiznal. Asi po dvou hodinách mě prostě vykopli na ulici - poníženého, zakrváceného, dohola ostříhaného.
Represe - důsledek okupace Zda mě zážitek ze srpnových demonstrací ovlivnil? Asi méně než sama okupace, ta byla tím hlavním zhroucením mých dosavadních představ o světě. Tyto represe byly už jen jejím logickým důsledkem, i když na mne samozřejmě působilo, že to všechno dělali „naši“ lidé. Výslech v Krakovské pro mne byl ponaučením, že určitá tabu, která v sobě mám, někteří jiní prostě nemají. Když jsem byl později u lékaře, dozvěděl jsem se od něj, že některé údery byly vedeny proti životně důležitým orgánům. Že mě tedy mohli klidně zabít a bylo by jim to jedno.
Od té doby jsem už nikdy nechtěl s komunistickým režimem cokoli mít a vždy jsem hledal svou vlastní cestu - snad ne příliš dramatickou, ale alternativní. A upevnilo se mé přesvědčení, že tou nejvyšší hodnotou nesmí být žádná ideologie, ale základní humanistické principy a individuální lidská práva.
O autorovi| Vladimír Špidla, člen Evropské komise
