Ochranu národní čistoty nepotřebujeme, ale experimenty na dětech taky ne
Úvahy o tom, že rasismus je přirozená věc a že se nám dosud dařilo udržet relativní národní čistotu, by nás na veřejné scéně nepřekvapily od provokatérů typu hradního poradce Petra Hájka. Ale od státního úředníka z oblasti právní ochrany dětí? Stalo se, ve včerejším magazínu LN Pátek, kde takto filozofuje šéf Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán. A jsou to podivné a z jeho úst nepatřičné úvahy. Zároveň ovšem nelze říct, že je záhadou, kde se berou.
Národní čistota je odiózní pojem, kterého by se každý měl raději vystříhat – a pokud neví proč, tak dvojnásob. Pokud chceme hovořit třeba o národní soudržnosti, což jistě smysl má, tak ta je primárně věcí kultury, nikoli biologie. Používat termínů, které by mohly připouštět jiný dojem, je zvlášť od státního úředníka velmi nešťastné. Jeho svérázné vykročení do rétorického minového pole je o to nepochopitelnější, že záležitost, o niž v článku šlo – adopce dětí z ciziny – tak jako tak neobnáší počty, které by mohly nějak ovlivnit český genofond. Na druhé straně z toho automaticky nevyplývá, že by všechno jednoduše mělo být naopak, než pan Kapitán říká. Tedy že by třeba stát měl podporovat a usnadňovat adopce ze vzdálených, etnicky a kulturně velmi odlišných zemí.
Bezprecedentní změna Pro naprostou většinu Evropanů platí to, co píše švédský sociolog Ake Daun o Švédech – že „jsou rádi, že jsou jeden jako druhý“. A po celou historickou zkušenost až donedávna národy takové byly. Migrační toky samozřejmě vždy existovaly, ale až do 20. století byly velmi malé. Genetické studie například ukazují, že tři čtvrtiny předků dnešních obyvatel Britských ostrovů na nich byly přítomné již před 7500 roky. Masové přesuny jsou až fenoménem 20. století – nejdříve nacistická eliminace Židů amobilizace nuceně nasazených, pak programy pro gastarbeitery a nekontrolované přistěhovalectví trvající donedávna. „Pestrost“ či „diverzita“, která takto vznikla, nebyla na počátku ničím vědomým záměrem. Je to historicky bezprecedentní radikální změna a nikde není psáno, že nevyhnutelně jde o předobraz šťastných zítřků. Mnoho lidí je z ní nesvých, ale v lepší společnosti se to nesmí dávat najevo – když si jakási Britka postěžovala tehdejšímu premiérovi Brownovi, že je v Británii moc přistěhovalců, vynadal Brown spolupracovníkům, že k němu tuto „bigotní“ ženu pustili.
Ne všechny pestrosti jsou stejné. Pestrost předměstského ghetta je jiná než pestrost kosmopolitních elit Bruselu, Londýna či New Yorku s dětmi v mezinárodních školách. Protože se už od vysoké školy pohybují v koncentrovaných enklávách, kde se stýkají se sobě podobnými, nepřipouštějí si, že jejich příjmy, životní styl i názory – ať už na globalizaci, evropskou integraci nebo diverzitu – jsou a zůstanou omezeny na nepatrnou menšinu. Ale harvardský politolog Robert Putnam dospěl (s těžkým srdcem) k závěru, že pro většinu míst je etnická diverzita pohromou. Čím je jí víc, tím méně si lidé věří. „Nevěří starostovi, nevěří místním novinám, nevěří ostatním lidem ani institucím,“ popisuje výsledky své rozsáhlé studie z roku 2006 jeden z nejslavnějších současných sociálních vědců. „Jediné, čeho je v takových obcích víc, jsou protestní pochody a míra sledovanosti televize.“ Nesamozřejmá věc To není argument proti tomu, aby někdo hledal štěstí v záchraně sirotka ze zpustošeného Konga. Ale jaké jsou vlastně důvody pro? Nebýt chráněného postavení, jemuž se myšlenka diverzity dnes těší, viděli bychom totiž takovou transkontinentální adopci hned jako věc nesamozřejmou. Ne kvůli genofondu, ale kvůli dítěti samému. Pokud je důvodem to, že adopce českých dětí jsou svázané byrokratickými překážkami, pak by opět slušelo představiteli státu spíš mlčet. (K tomu se naskýtá provokativní otázka: kdyby byli prověřování, jaké podstupují lidé usilující o adopci, vystaveni všichni aspirující rodiče, kolik by jich prošlo? Nejeden z nás možná vyrostl v rodině, která by v očích státu nebyla dost dobrá pro adopci.) Ale dítě, jehož etnická odlišnost je patrná na první pohled, je vystaveno řadě problémů, které se ještě násobí, je-li adoptované. Proč je těmto zkouškám záměrně vystavovat?
V článku jsou citovaní manželé, kteří chtějí dítě z Filipín, protože tu zemi mají rádi, jezdí tam a mají o ní spoustu knížek. A co to dítě, adoptují-li ho? Až bude vyrůstat, jak se mu zalíbí představa, že je suvenýrem z Filipín? Co když o to nebude stát? Jak se mu bude líbit volba mezi Českem, kde bude vždy vyčnívat, a Filipínami, se kterými bude mít společnou etnicitu a zálibu rodičů? Projektovat si do svého dítěte příliš horlivě své tužby je klasická rodičovská chyba, ale při adopci jde už opravdu o experimentování na lidech. To je přinejmenším stejně hloupé jako cokoliv, co řekl pan Kapitán.
***
Ne všechny pestrosti jsou stejné. Pestrost předměstského ghetta je jiná než pestrost kosmopolitních elit Bruselu, Londýna či New Yorku s dětmi v mezinárodních školách.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
