Ve středu byl slavnostní bohoslužbou za účasti pražského arcibiskupa Dominika Duky v kostele sv. Františka z Assisi u Karlova mostu oficiálně zahájen rok svaté Anežky. Tento den se připomínal jako datum její smrti a dlouhou dobu byl v církevním kalendáři slaven její svátek (od počátku 90. let je památka stanovena na 13. listopad).
Anežka Česká sice patří k našim nejvýznamnějším náboženským postavám, ale ke svatořečení došlo až v listopadu 1989. První podnět však vyšel už od Elišky Přemyslovny, matky Karla IV. Na základě žádostí řeholních komunit byly neustále obnovovány snahy po dosažení Anežčiny beatifikace, jež proběhla v roce 1874. Velký podíl na jejím úspěchu měl shodou okolností prelát německého původu - velmistr řádu křižovníků Emmanuel Schöbel. Eventuální svatořečení však naráželo na absenci Anežčiných ostatků, které se ztratily během husitských válek (část její spodní čelisti však byla objevena ve španělském Escorialu). V minulém století žádali o zahájení procesu svatořečení tři pražští arcibiskupové - Karel Kašpar, Josef Beran a nakonec v roce 1983 tehdejší kardinál Tomášek. Jeho úsilí bylo korunováno úspěchem, a to navíc v době, kdy se radikálně mění vztah mezi státem a církví. Přípravy svatořečení před více než dvaceti lety však byly doprovázeny vzedmutím náboženské i občanské aktivity, předjímající kolaps komunistického režimu v Československu. Již v polovině 80. let materiály Státní bezpečnosti s nelibostí konstatovaly, že se církvím daří oslovovat stále větší počet mladých lidí a roste počet účastníků poutních bohoslužeb, což bylo považováno za úspěšnou mobilizaci věřících ze strany protirežimních struktur.
Režim měl z Anežky strach Charakteristickým rysem je mohutná podpora petici za náboženskou svobodu, kterou na přelomu let 1987 a 1988 zorganizoval disident Augustin Navrátil.
Ta shrnula základní požadavky do jednatřiceti bodů, z nichž jasně vyplývala žádost o odluku církve od státu, obnovení náboženských svobod, obsazení biskupských stolců, zajištění přístupu církve do hromadných sdělovacích prostředků, propuštění uvězněných kněží a laiků nebo obnovení řeholního života. K důležitým zlomům se určitě řadí vyhlášení desetiletí duchovní obnovy na konci roku 1987. U zrodu této iniciativy stály osobnosti neoficiální církve, mimo jiné i nedávno zesnulý teolog a disident Oto Mádr. Každý rok měl být zaměřen na jednu sféru společenského života a měl svého patrona. Zahájení decennia bylo věnováno záměrně postavě přemyslovské princezny, kde se již předpokládalo brzké svatořečení. Při této příležitosti se rodila iniciativa některých věřících, aby se svatořečení uskutečnilo v Praze a mohl se ho zúčastnit papež Jan Pavel II. Na neděli 6. března 1988 svolal navíc kardinál Tomášek velkou celonárodní pouť do svatovítské katedrály. Vzhledem k panující atmosféře se režim opět obával mohutného shromáždění věřících. Z tohoto důvodu již několik dní před poutí naplánovalo komunistické předsednictvo rozsáhlá omezení v pražské dopravě, která měla razantně snížit počet účastníků. Byly uzavřeny tramvajové tratě, přísné kontroly provázely i příjezdové komunikace do Prahy. Součástí bezpečnostních opatření bylo i nasazení „vlastních lidí“ na slavnostní mši a preventivní zadržení představitelů disentu. Navzdory tomu se v katedrále shromáždilo několik tisíc lidí. Po skončení mše proběhlo před arcibiskupským palácem spontánní shromáždění spojené s pozdravováním kardinála Tomáška a provoláváním hesel za náboženskou svobodu.
Tento úspěch povzbudil věřící k tomu, že hojně navštívena byla i pouť na svátek sv. Vojtěcha 23. dubna. Ve stejné době navíc pražský arcibiskup napsal dopis tehdejšímu předsedovi vlády Štrougalovi. V něm se Tomášek odvolal na mandát, který cítil v sílící aktivitě věřících, a vyzval vládu k zahájení dialogu o uvolnění státního dozoru nad církvemi a náboženské svobodě. Lze říci, že v této době vystupuje církev již mnohem sebevědoměji, což je znát i na atmosféře následných vyjednávání vatikánských diplomatů s československou vládou, při nichž jsou jasně smeteni ze stolu všichni prorežimní kandidáti na biskupy.
Na jaře 1989 byl kanonizační proces uzavřen s termínem svatořečení 12. listopadu. Ve hře byla sice stále možnost uskutečnit svatořečení v Praze. Vzhledem k obstrukcím z československé strany kardinál Tomášek viděl jako vhodnější, aby proběhlo v Římě, kde se tradičně tento rituál odehrával. K nejpodstatnějším změnám patřil charakter poutě na svatořečení, kdy režim nekladl větší překážky v cestování na Západ. Zvláštními letadly, vlaky a autobusy odejelo do Říma kolem deseti tisíc československých občanů. K novinkám patřil i přímý přenos obřadu svatořečení v Československé televizi. Mocenská vstřícnost však měla i své meze a některým známým aktivistům (jako byl například Václav Malý) byla účast na svatořečení odmítnuta. Tehdejší malý nádech svobody na svatopetrském náměstí však měl naštěstí pokračování a policejní zásah na Národní třídě o pět dní později odstartoval pád čtyřiceti let vlády jedné strany.
Nad konfesní význam tradice K připomenutí Anežčina odkazu v jubilejním roce se hlásí především církevní instituce, její význam však překračuje pouze náboženské hranice. Součástí programu letošních oslav jsou tak i kulturní akce. Je navíc zajímavé, že to jsou právě náboženské tradice, které přispěly k utváření naší národní identity a současně vstoupily do dění na sklonku komunismu (stačí zmínit cyrilometodějskou pouť v roce 1985). Jejich reflexe nabízí také možnosti vzájemné spolupráce mezi vědou, vírou a kulturou, jak o tom například nedávno při vzájemném setkání hovořili předseda AV ČR Jiří Drahoš a arcibiskup Dominik Duka. Debata nad duchovními tradicemi může být součástí i širšího dialogu nad současným směřováním společnosti. Konkrétně sv. Anežka je symbolem nenáročnosti stylu života i sociální solidarity, tedy hodnot, nad nimiž je třeba se dnes stále více zamýšlet.
Nádech svobody na svatopetrském náměstí měl naštěstí pokračování a zásah na Národní třídě o pět dní později odstartoval pád vlády jedné strany
O autorovi| JAROSLAV ŠEBEK historik
