Emily Gouldová popsala v magazínu New York Times svou strastiplnou cestu od amatérské blogerky k profesionálnímu internetovému pisálkovi v první osobě - jinak to blogeři ani nedokážou - a bylo to srdcervoucí čtení. Začínalo před třemi lety v odlehlé internetové zahrádce vlastního blogu, kam chodívali jen kamarádi, a skončilo záchvatem paniky na podlaze v koupelně, poté co Emily - coby již slavné digitální drbně v žoldu bulvárního blogu Gawker. com - začal internet oplácet tím, čím se proslavila. Změnila se ve stejně stíhanou a kritizovanou celebritu jako ty, z nichž si utahovala jako redaktorka v příspěvcích Gawkeru. Na Gawkeru i ostatních blozích se přetřásal její rozchod s přítelem Henrym, románek se spolupracovníkem z redakce Joshem, kolemjdoucí meldovali bulvárům její pohyby („jde s taškami po Atlantic Avenue a líže zmrzlinu“).
Tenhle osud není pro bulvární novináře typický. Kdo by komu hlásil pohyby Miroslava Graclíka, Františka Nachtigala či Michaely Remešové? Jsou to šedé myši, které v davu rozeznají jen ti, kvůli kterým se dav srotil. Běžný bulvární novinář je celebrita jen celebritám. Mění se to až dnes, kdy do médií začínají pronikat blogy a blogeři, jež do branže přinášejí chorobu, kterou Emily pojmenovala „oversharing“ (navrhuji český termín „kompulzivní svěřování“). A ta je pro bulvárního novináře smrtící.
Jistě, svěřování není v médiích nic nového: sloupkaři jsou za historky ze svého života placeni už od nepaměti, svěřováčky se během let prodraly do všech žánrů - filmoví publicisté se svěřují s tím, jak na ten který film reagovaly jejich děti, moderátoři nám prozradí, kam vyrážejí po relaci, reportáže z koncertů se hemží vzpomínkami na to, co jejich autoři cítili, když v mládí poprvé uslyšeli ten který hit. Ještě před pěti sedmi lety bývaly tyto pasáže vždy uváděny větou „dovolte osobní vzpomínku“, tu však dnes již téměř nenajdete, co bylo tehdy nutné dovolovat, dnes se na nás valí odevšad s naprostou samozřejmostí. Jenže pro novináře má svěřování pořád pachuť provinilého potěšení, pro blogera je to však důvod, kvůli kterému psát vůbec začal. Blogy jsou jedinečnou možností zanechat po sobě stopu, změnit svůj život v cosi uchopitelného, něco, k čemu se lze vracet, na co se dá odlinkovat. A komentáře pod příspěvky s počitadlem návštěvníků tvoří uklidňující důkaz o tom, že někoho zajímáte. To je v pořádku, dokud se nevrhnete do bulváru a neodoláte touze nabízet i svoje soukromí. Dopadnete jako Emily.
Seděla doma a četla komentáře, v nichž se o ní mluvilo stejně jako o těch, z nichž kdysi tvořila terče. Nervově se zhroutila, zavřela své blogy, pak je zase otevřela, vylila si srdce v New York Times, před lety ikony odosobněné žurnalistiky, čímž na sebe opět připoutala pozornost. V komentářích pod článkem dnes anonymní přispěvatelé počítají, kolikrát použila v článku zájmeno „já“, v Gawkeru o ní vycházejí články plné vitriolu od jejích nástupců, kteří časem dopadnou jako ona.
Přesto má její osud v sobě trošku naděje. Pokud se bulvární novináři stanou díky internetu celebritami všichni, budou moci psát o sobě navzájem. A nechají ostatní svěřovače na pokoji.
***
Pro novináře má svěřování pořád pachuť provinilého potěšení, pro blogera je to však důvod, kvůli kterému psát vůbec začal
