Zkuste odpovědět na prostou otázku: Odstraší společné manévry USA a Jižní Koreje severokorejské komunisty od provokací? Člověk nemusí být analytik CIA ani koreanista, aby vsadil na odpověď NE. Provokace jsou pro severokorejské komunisty tím, čím je pro život na Zemi kyslík. Dýchám, tedy jsem. Provokuji Jižní Koreu a Ameriku, tedy dokazuji, že nejsem poražený, že se mnou se musí počítat, ba jednat jako s rovnocenným partnerem. Tak zní logika Pchjongjangu. Jižní Koreji, která marně zkoušela politiku „slunečního paprsku“, i Americe, která marně zkoušela vstřícnost dodávkou svých reaktorů Pchjongjangu, ovšem nezbývá než tvrdit, že mají situaci pod kontrolou, že provokacím zabrání.
Na první pohled působí Severní Korea bizarně. Jako první komunistický stát nastolila panovnickou dynastii a teď hrozí i svatou válkou. No páni, viděl to už někdo? To je přece k popukání.
Není to k popukání. Ne snad proto, že by vojenská hrozba KLDR byla až tak vážná. Od pokusného jaderného výbuchu (a nikdo neví, jak to s tím testem v říjnu 2006 vlastně bylo) ke schopnosti dopravit bojovou hlavici na cíl je ještě pěkný kus cesty. Horší je, že na severokorejské provokace neexistuje politická protizbraň. Připravíte se na obranu, a KLDR řekne, že tím dáváte za pravdu jí i jejímu spojenectví s Čínou. Couvnete, a tím jí za pravdu skutečně dáte.
Už to bylo řečeno x-krát, ale musíme to stále opakovat. S Pchjongjangem nic nehne, dokud bude na jeho straně Peking. A Peking v tom postoji setrvá, dokud se mu protiamerická karta KLDR bude hodit. Hádejte: Jak dlouho to ještě potrvá?
Čtěte „USA cvičí...“ na straně 7
