Včera bylo v rámci vědecké konference Umění české reformace představeno vydání faksimile Jenského kodexu, jednoho z nejvzácnějších rukopisů, který pochází z Čech a je v Čechách, v Knihovně Národního muzea, uchováván. Vyšlo v exkluzivní úpravě v nakladatelství Gallery.
Nejdříve však poněkud zeširoka: Na Pražském hradě, v Císařské konírně, je od prosince otevřena výstava Umění české reformace, což je i pro člověka, který se přece jen o umění a historii trochu zajímá, téma netušené. Neboť českou reformaci, tedy neklidné období 15. a 16. století, by si spojoval se vším jiným než právě s uměním, i když pochopitelně i tehdy tady vznikalo. Jenomže jako by navzdory a proti záměrům českého reformního hnutí.
Ničení jako očista To chtělo přece společnost „obnovit“, „vyčistit“, třeba i násilím, ohněm a mečem ji zbavit všeho zbytečného, neužitečného a „marného“, všeho pozlátka, přepychu, všeho „umělého“, co nevede k jedinému, tedy k Bohu. Vztah husitů k výzdobě kostelů, klášterů i panských sídel neoplýval právě jemnocitem, ba dalo by se říci, že byl plameny ozářený. Chelčický a jeho následovníci v jednotě bratrské také nestavěli výtvarné umění do centra své zbožnosti – a abychom nezůstávali jen u Čechů – strohost luteránských kostelů je známá každému, kdo do nějakého vstoupí. Ikonoklasmus provázel reformaci, byť husité ani pak luteráni a kalvinisté nebyli zdaleka první ani poslední a pro spravedlnost je nutné říci, že sami katolíci zničili dohromady zbožných soch a obrazů asi ještě víc, i když oni to neměli v ideologickém plánu a nepovažovali to za akt Boží. Ničilo se, rabovalo a plenilo jaksi z podstaty. A to nechme stranou ničení nekřesťanského umění, to bylo jaksi samozřejmostí.
Zkrátka: česká reformace byla jistě mimořádným obdobím našich dějin, o mnohé v ní šlo a v mnoha ohledech tato země tehdy skutečně předběhla Evropu. Na řadu věcí můžeme být, pokud chceme a vůbec nás něco takového napadá, hrdí: na myšlenku osobní zbožnosti, návratu církve k evangeliu a především na rodící se ideu tolerance, ke které Čechy skutečně, byť klopotně, spěly. Ale že by to bylo právě období rozkvětu umění, jak ho prožívaly země na západ od Rýna, o Itálii nemluvě? To můžeme tvrdit jen stěží. A výstava na Hradě, byť zajímavá, na tom nic nezmění.
K tomu je však nutné pro spravedlnost dodat, že obraz reformačního umění je v našich zemích navždy torzovitý, neboť naděje na soužití různých konfesí vzala po Bílé hoře na dvě stě let za své a tuhá rekatolizace se postarala o likvidaci i toho, co hmotného se tu během reformace vytvořilo. Bůhví, jak by dopadl rukopis, který známe právě pod jménem Jenský, kdyby se na čtyři sta šedesát let neocitl mimo naše území, v durynské Jeně.
Antikrist a zbožný lid Kodex vznikl na přelomu 15. a počátkem 16. století, tedy v době jagellonské. Tehdy se pomalu – a v Čechách se zpožděním – uzavírá epocha rukopisných knih, Guttenbergův vynález nese už první výsledky i v Čechách a rovněž část Jenského kodexu je „vytištěna“. Osmdesát procent kodexu je však po staru napsáno ručně a ilustrováno barevnými iluminacemi. Ví se, že iniciativa k sestavení kodexu vzešla z prostředí pražských utrakvistů, sestavil ho z větší části jistý Bohuslav z Čechtic, který část textu opsal, část jiní písaři. Sestává z deseti různých literárních jednotek, s výjimkou první části, tzv. malé latinské antiteze, jsou psány česky.
Dnes ty ostře polemické, moralistní zbožností a biblickou nesmlouvavostí oplývající řádky čte jen odborník a rozumí jim v souvislostech pár lidí. Ale samozřejmě že i toto, ba právě toto, jsou stopy české duchovní cesty.
I k dnešnímu k člověku mohou snad promlouvat ilustrace, i když i od jejich obsahu jsme na věky vzdáleni a jejich symbolistnímu rozměru rozumí jen poučený člověk – nebo člověk, který má po ruce komentář, jak to umožňuje právě nová edice. Vyobrazení jsou různého typu a různé úrovně – odborníci musí konstatovat, že nikoli právě esteticky nejvyšší. Většina z nich vznikla v pražské dílně iluminátora Janíčka Zmilelého z Písku. Jejich pravým posláním samozřejmě nebylo zaujmout svou krásou, nýbrž jasně demonstrovat obsah, jenž podléhal zřetelnému ideologickému plánu: současná římská církev tone v hlubinách zkaženosti, propadla všem možným hříchům, je zkažená, smilná, dávno se vzdálila prostotě, chudobě a ctnosti Kristova učení. Husité, kteří jsou zde zobrazeni svatými postavami mistra Jana a Jana Žižky („náš bratr vierny“ – to bylo možné číst i na dvacetikoruně), jsou pravými následovníky Krista, kteří bojují za boží při a zákon. Obrazů apokalyptických na nich je samozřejmě více než obrazů ctnosti a také se lépe prohlížejí.
Od Gottwalda ke kardinálovi Jenský kodex se záhy po svém vyhotovení ocitl v Německu, kde se rychle šířilo Lutherovo učení. Snad jej vlastnil sám Martin Luther, z jehož pozůstalosti se dostal do Jeny. O dvě stě let později upoutal pozornost Goetha, který nechal vyhotovit několik kopií iluminací. Studoval ho Dobrovský a Šafařík. Začátkem 20. století byl krátce půjčen do Čech, kde se do něj zamiloval Zdeněk Nejedlý, což mělo hluboké následky. V roce 1951 ho jako gesto nového česko-německého začátku předal do rukou Klementa Gottwalda východoněmecký prezident Wilhem Pieck. Od té doby je v Čechách a jeho výjevy byly dlouhou dobu ikonami českých „pokrokových tradic“.
Současné vydání sestává ze dvou svazků: kompletní fotografické faksimile a odborného komentáře, shrnujícího jak dosavadní úroveň vědeckého poznání, tak historický a kunsthistorický kontext. Pozoruhodností je úvodní slovo odcházejícího primase kardinála Vlka, jejž s Jenským kodexem spojuje minulost jeho původní archivářské profese. Titul jeho diplomové práce na FF UK v roce 1960 zněl Jenský kodex po stránce paleografické. Jak se při takových příležitostech říká: „habent sua fata libelli“. Čtenáři LN vědí, ale pro jistotu: knihy mají své osudy.
