Josef Hlávka byl mužem práce. Studentům, kteří jako první nastoupili do jeho kolejí, řekl: „Vlastním přičiněním dostali jste se sem, hleďte proto, aby další úspěchy následovaly. Jen v práci tkví záruka všeho zdaru. Jen v práci je naše síla a záchrana.“ Při řeči se opíral o stůl palcem své kostnaté, revmatismem v kloubech zduřelé pravé ruky a opakoval: „Tím palcem se musí přitlačit!“
Mimořádné výtvarné nadání předurčovalo Josefa Hlávku (narozeného v západočeských Přešticích) k dráze architekta. Po studiích na pražské polytechnice, vídeňské akademii a několikaleté studijní cestě po jižní a západní Evropě se na přání svého otce ucházel o místo na ministerstvu železnic. Úředník, na něhož narazil, ho však odmítl: Kdo má tak skvělá vysvědčení, se přece nezahrabe u eráru! Hlávka si vzal toto poučení k srdci. Přálo mu ovšem i štěstí – mohl převzít vídeňskou stavební firmu svého podporovatele Františka Šebka, u něhož se ještě během studia vyučil zedníkem. Stavební boom ve Vídni v 60. letech 19. století umožnil, aby se Hlávkova firma skvěle prosadila. Nestalo by se tak ovšem bez skvělých organizačních schopností jejího majitele, jeho hlubokých znalostí či uměleckého citu a mimořádné pracovitosti.
Nabídky se jen hrnuly. Do povědomí vídeňské společnosti se dostal především stavbou Dvorní opery, paláce arcivévody Viléma, kostela svatého Ottmara, několika obchodních a mnoha činžovních domů. Během jednoho desetiletí realizoval nejméně 140 velkých staveb, přičemž jich měl prý rozpracováno najednou až padesát.
Cítil, že je potřebnější jinde Přesto si Hlávka našel čas i na vlastní architektonickou činnost. V Praze projektoval a postavil především Zemskou porodnici. Tato budova působí romantickým, ponurým dojmem, přitom však umožňovala provoz, který odpovídal nejmodernějším požadavkům soudobé techniky a lékařské vědy. Ještě větší příležitost dostal Hlávka v Černovicích, které leží na území dnešní Ukrajiny. Tam měl postavit rezidenci řeckopravoslavného metropolity. V plánech, které předložil, dokázal skloubit vlastní invenci s místními tradicemi tak, že metropolita zakázku rozšířil o další stavby.
Ohromné pracovní vytížení vyčerpalo Hlávku fyzicky i psychicky. V roce 1869 se zhroutil a ochrnul na obě nohy a začal ztrácet i zrak. Musel se vzdát veškeré profesionální činnosti. Svou nesmírnou činorodost proto Hlávka napřel jen na překonání své choroby. Zhruba po deseti letech se mu to podařilo.
K své původní profesi se však Hlávka po uzdravení už nevrátil. Cítil, že je potřebnější jinde. Všechny síly dal do služeb svého národa, jehož intelektuální rozvoj chtěl usnadnit svou finanční podporou. Jeho nadace podporovaly studenty pražské české univerzity, techniky i malířské akademie, vydávání českých vědeckých knih, financoval i sochu svatého Václava před právě dokončenou budovou Národního muzea.
Vyvrcholení Hlávkovy mecenášské aktivity představuje založení několika institucí, které jsou navždy spojeny s jeho jménem. V roce 1891 vznikla na základě jeho daru 200 tisíc zlatých Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze, podporující závažné badatelské a umělecké projekty, studijní cesty apod. K ní se v roce 1906 připojil Národohospodářský ústav, na jehož založení se Hlávka podílel darem 200 tisíc korun (sto tisíc zlatých). Tento ústav měl zařizovat stáže českých podnikatelů a manažerů v cizině, kde se měli seznamovat s novými technologiemi, pracovními postupy a způsoby řízení. V roce 1901 založil Hlávka studentské koleje (nákladem 200 tisíc korun), v nichž nacházelo ubytování a veškeré zaopatření na 200 nemajetných, ale vynikajících studentů. Ve své poslední vůli, sepsané roku 1904, učinil Hlávka svým univerzálním dědicem Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových a svěřil mu správu veškerého movitého i nemovitého majetku. Úkolem této nadace bylo ve stanoveném poměru podporovat Českou akademii, koleje i Národohospodářský ústav.
Hlávkův význam vyplýval nejen z objemu finančních prostředků, jimiž disponoval, ale i z promyšlené mecenášské politiky. Nestačilo mu jen složit peníze. Každý svůj projekt pečlivě promýšlel, plánoval, připravoval. Mimořádný důraz kladl také na právní zajištění, každou nadaci se snažil vybavit propracovanými stanovami, které měly zajistit její bezproblémové fungování za všech okolností. Hlávka si přál, aby se instituce, které založil, staly záležitostí celého národa, například by mu nebylo proti mysli, aby se na akademii pořádaly sbírky jako na Národní divadlo. Potom – soudil – bude národu na akademii také tak záležet. Předpokládal, že jeho příklad strhne další mohovité vlastence, aby na jeho projekty přispívali. V tom se nezklamal. Ze stejného důvodu naléhal na stát, aby na provoz jeho institucí také přispíval. Později, když inflace za první světové války oslabila původní zdroje, se ukázalo, jak byly státní prostředky důležité. Větší nebezpečí než inflace znamenaly pro Hlávkovy podniky totalitní režimy 20. století. I tehdy se však našli lidé, kteří udělali vše, aby Hlávkův odkaz nezanikl.
***
Josef Hlávka
(15. 2. 1831 – 11. 3. 1908) Vystudoval techniku v Praze a architekturu ve Vídni, navíc se vyučil zedníkem.
Projektoval Zemskou porodnici v Praze, dozoroval dostavbu Chrámu sv. Víta, vedl restaurátorské práce v Kutné Hoře (Vlašský dvůr, sv. Barbora) aj. V roce 1869 ochrnul, ale silou vůle se zotavil. Zásadně přispěl k založení České akademie, na další národní účely věnoval tři miliony rakouských korun a v závěti odkázal celé své jmění, sedm milionů korun, českému národu. Tato částka zrodila nadaci, jež trvá dodnes.
O autorovi| JIŘÍ POKORNÝ, Autor je historik
