Obrátil se na mě redaktor jednoho záhadologického časopisu s anketní otázkou. Jestlipak prý věřím, že nacisté zanechali na našem území dokumenty a šperky. Odpověděl jsem, že vím o takzvaném štěchovickém archivu. Ten ukryli nacisté a 11. února 1946 ho američtí vojáci vyzvedli a odvezli a po čtrnácti dnech ho Američané vybrakovaný vrátili. Víc nevím.
Jenže to ode mne nechtěli slyšet. Je zajímá víra, nikoli to, co snad vím, nebo nevím. Mě zase zajímá jejich zájem o víru v něco. Je to zamotané. V době, kdy Američané odváželi štěchovický archiv, mi bylo půl roku. Musím tedy věřit, že informace, na něž jsem dosud narazil a které mám k disposici, jsou pravdivé. Jedná se tedy také o víru, ovšem ve víru ve spolehlivost svědectví faktu. V existenci Ameriky nemusím věřit, protože jsem tam byl, a moje svědectví je tudíž prvoruční. V Austrálii jsem nebyl a nezbývá mi, než věřit ve svědectví jiných. Víra ve spolehlivost svědectví je tedy podstatná součást našeho vztahu ke světu.
Není to akademická úvaha. Podívejme se z hlediska „víry v hodnověrnost svědectví“ na jeden z ústředních politických problémů dneška, na zdravotní reformu a na regulační poplatky. Minulý týden jsem v Lidovkách měl na to téma komentář. Málokdy jsem se setkal s tak nevlídnou reakcí čtenářů (druhý takový příklad byl, když jsem napsal fejeton o tom, že parlament je absurdní továrna na zákony, že zákonů máme dost a netřeba vymýšlet jiné: byla to krajně nevlídná reakce od politiků napříč politickým spektrem...). Přitom jsem se opíral o zveřejněné statistiky ministerstva zdravotnictví, které ukazují na to, že se zlepšila zdravotní péče. Totéž mi říkají moji přátelé, kteří jsou lékaři. Vycházel jsem tedy z víry ve spolehlivost svědectví statistik i odborníků. No a vida, moje víra naráží na jinou víru. Ta druhá víra vychází z předpokladu falešnosti statistik a osobního zaujetí lékařů. Kdo se mýlí, čí víra je falešná? Podle Českého statistického úřadu se naděje na dožití zvýšila od roku 1990 do roku 2005 plus minus o pět let. Můžeme tomu věřit? Pak by to nebylo s naším zdravotnictvím zas tak strašné. Máme na vybranou, zdali věřit tomu, či onomu. Přitom záleží na tom, čemu chceme věřit a čemu věřit nechceme.
Vrátím se k příkladu s ukrytými nacistickými dokumenty. Je víc než pravděpodobné, že nacisté dokumenty koncem války ničili a pokud měli nějaké cennosti, snažili se je ukrýt. Padlé režimy to tak dělají. Vzpomínám na onu pohnutou chvilku, kdy jsem někdy na začátku roku 1990 náhodou šel v Ústí nad Labem kolem policejní stanice a z ní vynášeli papírové pytle s lejstry a cpali je do policejní dodávky. Copak to asi bylo za lejstra a kam je vezli? Jsou někde ukryta? Slouží někomu a něčemu? Tohle jsem viděl. Nacisty ukrývající dokumenty jsem neviděl. Jenže smysl dotazu záhadologického časopisu byl jiný. Nejde zde o víru, třebaže se o víře výslovně mluví. Jde o sympatii k mystériu. Chtěli po mně vyjádření ke konceptu světa založeného na tajemných spikleneckých vazbách, sahajících přes propasti desetiletí. Ne, nejsem v tomto smyslu paranoidní. Ale jak říká Woody Allen, neznamená to, že po mně nejdou.
***
V Austrálii jsem nebyl a nezbývá mi než věřit ve svědectví jiných. Víra ve spolehlivost svědectví je tedy podstatná součást našeho vztahu ke světu.
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
