O málokteré knize se dá bez rozpaků a rizika zesměšnění říci, že by ji měl znát každý. Paměti Hedy Margoliové-Kovályové takovou knihou bezpochyby jsou. Podobně strašlivý osud jako autorku potkal ve dvacátém století mnohé další, málokdo z nich jej však dokázal popsat a reflektovat tak strhujícím způsobem.
Narodila se jako Heda Blochová 15. září 1919 v asimilované pražské židovské rodině. V roce 1939 se provdala za svého dlouholetého ctitele, o šest let staršího právníka Rudolfa Margolia. Oba byli v roce 1941 deportováni do lodžského ghetta. Vyhlazovací tábory přežili - zázrak, který se neopakoval v případě jejich nejbližších.
Vidět, a nevědět V úvodu svých pamětí popisuje Heda Margoliová-Kovályová, jak se jí podařilo získat sympatie jednoho staršího Němce, kterému patřila cihelna, do níž byly vězenkyně z osvětimského lágru nahnány na práci. Jednoho dne má možnost vyprávět mu, co se v táborech děje. „... za celou dobu neřekl ani slovo, a když se ozval zvenčí křik a povely a já se zvedla a šla nastoupit na zpáteční cestu do lágru, zůstal tam sedět celý schoulený, hlavu v dlaních. Ten člověk žil v nacistickém Německu a denně přicházel do styku s koncentrákem, a přesto nic nevěděl - vím určitě, že nevěděl. Myslel si prostě, že jsme trestankyně, řádným soudem řádně odsouzené...“
V posledních měsících války se Hedě podařilo s několika družkami utéci z pochodu smrti a dostat se do Prahy. Většina přátel jí však odmítá pomoci, v zoufalé situaci dokonce zvažuje, že skočí z Karlova mostu do řeky. Nakonec dokáže přežít a po osvobození se shledat se svým manželem, který unikl stejně zázračným způsobem z Dachau. Přeživší Židé však rozhodně neměli na růžích ustláno. V pamětech popisuje, jak poprvé přijela do venkovského domu rodičů: „Zazvonila jsem a za chvíli mi otevřel tlustý neholený mužský, vytřeštil na mě oči a zaječel: ,Tak vy jste se vrátila, no to je mi pěkný nadělení.‘“
Dlouhé a drásavé pasáže knihy reflektují vstup manželů Margoliových do komunistické strany na konci roku 1945. „... hodně našich lidí se obrátilo ke komunismu ani ne tak z odporu k tehdejšímu společenskému zřízení, jako spíše ze zoufalství nad lidskou povahou...“ Důvody pro to, aby oběti jedné diktatury přijaly tak ochotně diktaturu novou, byly podle Hedy MargoliovéKovályové hlavně citové a psychologické: pro její generaci byla válka „naprosté vyvrácení všeho, co jsme si o životě, lidech, dějinách i sami o sobě mysleli, naučili se ve školách, od rodičů nebo z knih... Skoro všichni lidé mé generace, pokud nebyli úplní blbci nebo egoisti, zažili otřes, ze kterého se jen těžko probírali.“ „Dnes se nám všem lehko soudí a odsuzuje. Ale já vím jistě a nade vší pochybnost, že úmysly Rudolfovy a lidí jemu podobných byly čisté a dobré. Chyby, kterých se dopustili, byly chyby v úsudcích, snad i vady inteligence, ale rozhodně ne charakteru. Bohužel svět soudí podle výsledků -úmysly nehrají roli... Dnes vím, že bychom byli všichni udělali stokrát líp, že bychom daleko míň ublížili sami sobě a všem ostatním, kdybychom šmelili a třeba i kradli, nakupovali starožitnosti a zlato a schráněli penízky pro zlé časy, dožebrávali se podpory u známých v cizině anebo jako tak mnozí a prozíraví a slušní lidé prostě foukli přes kopečky...“
Manželé měli - jako velká část tehdejší populace - o Sovětském svazu až neuvěřitelné iluze. Autorka popisuje, jak je v nich upevňovali staří komunisté, kteří prožili válku ve Stalinově říši. Teprve o deset let později se jí přiznali, že skoro ve všem lhali - ze strachu. Procesy 30. let, násilnou kolektivizaci a další předválečné hrůzy stalinismu zase všichni považovali za překonané stadium podle mustru Francouzské revoluce: kdo by současné demokracii vyčítal jakobínskou diktaturu? Člověk čistého charakteru Když se Rudolf Margolius v roce 1948 stal šéfem kabinetu ministra a později náměstkem na novém ministerstvu zahraničního obchodu, měnilo se již světlo z východu v požár. V lednu 1952 byl zatčen. Proč byl zařazen do procesu s Rudolfem Slánským, není dodnes zcela jasné, svou roli jistě sehrál jeho „židovský původ“ a kontakty se Západem, které měl z titulu své funkce. Zatímco většina obžalovaných byli vysoce postavení a dlouholetí komunisté, kteří jako Rudolf Slánský, Karel Šváb nebo Bedřich Reicin roztáčeli kola politické perzekuce (za což by je k trestu smrti nepochybně odsoudil i spravedlivý soud) nebo měli kontakty se sovětským bezpečnostním aparátem (André Simone, Artur London), Margolius byl řadový a poválečný komunista. „Rudolf Margolius měl mnohem víc společného s Miladou Horákovou než se Slánským,“ napsal o něm historik Igor Lukeš. „Byl produktem jiného světa, jinak myslel a jinak i jednal. Byl to člověk čistého charakteru.“
Rudolf Margolius byl popraven 3. prosince 1952. Jeho ženu s malým synem čekalo stejně jako další vdovy po odsouzených několik let perzekuce, šikany a ústrků. V roce 1955 se Heda Margoliová provdala za filozofa Pavla Kovályho a v dalších letech pracovala jako překladatelka především moderní angloamerické prózy. V roce 1966 se jí podařilo propašovat do Paříže tajný stranický dokument o procesech a předat ho svému příteli ze 30. let Pavlu Tigridovi, který jej otiskl ve svém Svědectví.
Odjezd s dvaceti dolary V září 1968 odjela Heda MargoliováKovályová se dvěma malými kufříky a dvaceti dolary v kapse z Československa. Působila jako knihovnice v mezinárodní právnické knihovně Harvardovy univerzity. Paměti Na vlastní kůži, vydané poprvé v roce 1972 v exilovém nakladatelství 68 Publishers, byly později přeloženy do desítky jazyků.
Do svého rodného města se Heda Margoliová-Kovályová vrátila až po pádu komunismu v polovině 90. let.
***
Skoro všichni lidé mé generace, pokud nebyli úplní blbci nebo egoisti, zažili otřes, ze kterého se jen těžko probírali
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
