Knížky o nacistických zločinech od svého boomu po skončení druhé světové války před více než šedesáti lety dodnes představují významnou součást knižního trhu. Oproti tomu knížky o zločinech komunismu se od jeho pádu již před téměř dvěma desítkami let objevují na knihkupeckých pultech stále jen jakoby mimoděk. Příčiny jsou složité a knihkupectví za ně nemohou.
Objevování nacistického násilí, které překročilo hranice a bez našeho přímého přičinění vtrhlo do našich životů, je samozřejmě atraktivnější než rozkrývání komunistické totality, kterou jsme rozpoutali sami sobě a jíž jsme se často vlastním přičiněním obklopili.
O to víc je naší povinností pomáhat na cestě za čtenářem každé knížce nastavující zrcadlo tomu, za co jsme skoro na půl století proměnili dobu přicházející poté, co přestaly kolem nás hovořit zbraně. Týká se to i tří následujících knih: dokumentární prózy Jiřího S. Kupky Krvavé jahody, literatury faktu Václava Jiříka Kupředu levá a novely Zory Dvořákové Zkáza zeleného čtyřlístku.
Apokalyptický svět systému Témata všech zaznívají v naší literatuře vůbec poprvé. Kupkovo dílo je o ženě, která jako čtrnáctiletá byla na jaře v pětačtyřicátém odvlečena Rudou armádou z Brna do tehdejšího Sovětského svazu a uvržena do pověstných táborů nucených prací – jen proto, že její matka byla Ruska, která počátkem dvacátých let opustila svou zemi, sužovanou nastupujícím bolševickým terorem, a pod ochranou Československých legií zamířila do neznámé malé země uprostřed Evropy, do právě zrozeného Československa.
Nic naplat, že v něm žila již čtvrt století a mezitím dala život dvěma dětem, bolševická msta ji stejně dostihla, možná také podpořená osobními zájmy některých svatouškovských brněnských sousedů, a tragický osud její i hrdinky Kupkova vyprávění a další, ještě o dva roky mladší dcerky, byl zpečetěn.
Spisovatel se soustředil především na hrdinčino vylíčení apokalyptického světa represivního systému vybudovaného a udržovaného největším komunistickým státem na světě a před námi je dílo nemající v české literatuře zatím obdoby.
O únosech obyvatel Československa po druhé světové válce do Sovětského svazu existuje dosud pouze pár historických prací a o složitém fungování sovětského represivního systému vznikly u nás zatím jen snad jedna nebo dvě vlastní zásadnější práce. Autor této recenze se podílel na většině z nich, a proto může odpovědně prohlásit: všechno v Kupkově dokumentární próze je nijak nezveličeným vylíčením života v sovětských táborech a návazných zařízeních, veškerá popisovaná krutost a neúcta k lidskému životu byly opravdu takové, sovětský svět novodobých otroků byl přesně takový, o utrpeních dětí a žen ani nemluvě. Pokud bude český čtenář hrůzami tohoto ponižování člověka jinými lidmi snad šokován, nezbývá než mu říci, že úplná pravda byla nejednou ještě mnohem a mnohem horší a strašnější. Stačí si přečíst vzpomínky ruských vězenkyň, jejichž výbor v českém překladu chystá nakladatelství Academia. Ještě dodejme, že kniha J. S. Kupky, o němž na obálce stojí, že patří k nestorům české literatury, je napsána vzácně zkázněným a kultivovaným jazykem, vyhýbajícím se povrchní publicistice a o to více svou střídmostí působivým při sdělování toho, před čím by někteří z nás nejraději zavřeli oči.
Mozaika osudů a událostí Rovněž kniha Václava Jiříka přichází s dosud nezpracovaným tématem. Má podtitul Historické epištoly z nejzápadnějších Čech a představuje k nevíře dokumentačně bohatou mozaiku událostí a lidských osudů v českém západním pohraničí po druhé světové válce v dobách od příprav až po vyvrcholení převzetí moci v Československu komunisty v únoru 1948. Obdobné dílo, přesahující hranice pouze historické práce a využíváním postupů moderní literatury faktu dosahující ambicí strhující dramatické kroniky, bychom v jiných krajích či regionech patrně nenašli.
Erudice historika a vynikající orientace v archiváliích spolu s vypravěčskou zručností beletristy umožnily Jiříkovi na „malých“ regionálních dějinách zobrazit mnohovrstevnatost dezorientace československé společnosti v poválečném vývoji světa. Jeho kniha namísto letopisu politických rozhodnutí líčí desítky, či možná stovky lidských tápání po osvobození z jedné totality a tváří v tvář další totalitě mnohdy ještě ani netušené a dobře nepředstavitelné. Jde doslova o obraz střídání bouřných časů na vždy pro zemi důležitém pomezí.
Je pouze škoda, že dílo není více strukturované a jednotlivé příběhy nejsou uváděny přehledněji. Jejich množství v téměř ulysseovském proudu svědectví a scén je někdy k neučtení. Rovněž jmenné rejstříky a další pomocný aparát by tuto knížku jen obohatily.
Zkáza jedné české vesnice Útlá knížka historičky a autorky řady děl o komunistické totalitě a protikomunistické rezistenci Zory Dvořákové Zkáza zeleného čtyřlístku beletrizovanou formou líčí destrukci českého venkova po druhé světové válce a zánik českého selského a rolnického stavu po násilné kolektivizaci zemědělství koncem čtyřicátých let.
Jde o rozšířený text novely, vzniklé před více než čtyřiceti lety v období zdánlivé liberalizace alespoň intelektuálního a duchovního prostředí, obklopeného realitou komunistické totality, a tehdy odměněné jednou z cen v literární soutěži Zemědělských novin.
K vydání knihy Zory Dvořákové tenkrát však již nedošlo a teprve nyní se autorka k autentickému vyprávění starého sedláka ze Slánska znovu vrátila.
I když po roce 1989 bylo násilné a mnohdy až krvavé přeformovávání české vesnice do komunistického modelu zemědělské psedovelkovýroby samozřejmě zpracováno již také jinými autory, nemělo by nevelké dílo Zory Dvořákové zůstat přehlédnuto. Svědectví o podobách komunistické totality nejen na českém venkově je stále k uzoufání málo.
***
HODNOCENÍ LN
*****
Jiří S. Kupka:
Krvavé jahody
Mladá fronta, 208 s.
***
Václav Jiřík:
Kupředu levá
Nakladatelství Epocha, 368 s.
***
Zora Dvořáková: Zkáza
zeleného čtyřlístku
Nakladatelství Eva – Milan Nevole,
188 s.
