Hudební legendou se člověk nestane jen tak pro nic za nic. Nově vydaný koncert Nirvany
to jenom potvrzuje.
Začátkem roku 1994 měla Nirvana vystupovat v Praze, lístky byly vyprodané během pár hodin. Koncert se ale neuskutečnil, Kurt Cobain se v únoru pokusil o sebevraždu a kapela přerušila turné. Nedlouho potom, co zdejší pořádající agentura triumfálně oznámila, že se jí podařilo vyjednat náhradní termín koncertu, přišla ze Seattlu zpráva, že ten druhý pokus už Cobainovi vyšel. Brzo se na veřejnost dostal jeho dopis na rozloučenou, píše v něm o sobě jako o „ubohém sebedestruktivním death rockerovi“, kterého muzika přestala bavit.
Na CD i DVD čerstvě vydaný záznam koncertu Nirvany na festivalu v anglickém Readingu vznikl asi půldruhého roku předtím, než Cobain ta slova napsal. Jestli ho ale tehdy hraní nebavilo, dokázal to zamaskovat jako nikdo jiný. Písničky Nirvany se asi už nezbaví stínu Cobainova konce, člověk při sledování koncertního záznamu podvědomě pátrá po jeho předzvěstech. A vlastně je nenachází. Vidí tři kluky, kteří hrají jako o život a zjevně si to užívají, kapelu, která bez velké pódiové show dokáže suverénně ovládnout rozlehlé festivalové pódium, to, že vystupuje na tak velkém místě a před tolika lidmi, pro ni ale ještě pořád představuje novum, dělá jí to radost.
Na konci léta 1992 se už z tria ze Seattlu staly superstars, jejich tehdy necelý rok stará deska Nevermind se po celém světě prodávala po milionech. Zatímco ještě před rokem dělali na turné předskokany Sonic Youth, teď už byli hlavními hvězdami jednoho z největších festivalů v Evropě. Cobain v té době už ale měl první nepříjemné zkušenosti s pozorností médií. Ve Státech vyšel článek o tom, že jeho manželka Courtney Love brala heroin i v době těhotenství. Dvanáct dní po narození dcery frontman Nirvany vyzývá mnohatisícový dav, aby jí tu potupu kompenzoval a zavolal na ni „We love you, Courtney!“. Cobain to zorganizuje bez okázalé naštvanosti nebo jiných hvězdných manýr. Vůbec nepůsobí během koncertu jako extrovertní šoumen ani vyplašený tragéd, ale celkem zdravě a normálně – kluk, který se lidí nebojí, na jejich ovacích přitom neulítává. Samozřejmá energie Samotná hudba pak jasně dokládá, proč se Nirvana dostala na vrchol. Devadesát sedm minut záznamu sálá energií a také jakousi lehkostí, samozřejmostí. Trio zní většinou sevřeně a sehraně, ale vůbec ne strojově. Kamera moc často neukazuje dav pod pódiem, není to ale ani potřeba, je jasné, co dělá. Zběsile poskakuje – co by taky v danou chvíli mohl dělat jiného. Kapela mu k tomu hraje tvrdě, ale bez afektovaného tvrďáctví. Koncertní záznam důrazně připomíná, že Nirvana se nerovná jenom Kurt Cobain, že na našlápnutém zvuku kapely měli zásadní podíl i baskytarista Krist Novoselic a bubeník David Grohl. První se ležérně kolébá po pódiu, občas si poskočí, vystupuje jako uvolněný bavič, druhý mezitím s neutuchajícím nasazením vytlouká přesné rytmy, občas u toho dělá trochu telecí obličeje, inu, bubeník. Frontman oblečený do nemocničního hábitu působí uvolněně a soustředěně. Charakteristická barva jeho vokálu, který zněl, jako kdyby se mu hlasivky měly co chvíli přetrhnout, je na koncertním záznamu ještě výraznější než na studiových nahrávkách. Cobainova intonace je místy skutečně hodně přibližná, energie okamžiku to ale víc než kompenzuje. Strhující provedení nechává vyniknout kvalitám písniček Nirvany – té v době vzniku originální kombinaci tvrdého rocku a chytlavých melodií, popu bez obvyklých průvodních znaků popařiny. Jistou neochotu dělat, co se od kapely čeká, prozrazuje i „taneční pořádek“ večera, v jehož průběhu Nirvana sice zahrála všechny největší hity (Smells Like Teen Spirit, Come As Your Are atd.), nenechala si je ale do finále.
Poslední minuty koncertního filmu zabírá barvitá scéna, v níž kapela ničí aparaturu. Její členové přitom působí jako něco mezi Patem a Matem a robotem Emilem. Vypadá to celé jako záměrná parodie na destruktivní rockerské chování, jež se očekává od kapely v postavení, jehož Nirvana tehdy dosáhla. Dave Grohl se soustředěním batolete bořícího bábovičky skládá bicí na hromadu a pak se do ní trefuje činelem, jejž hází jako frisbee, Novoselic tak dlouho vyhazuje kytaru do vzduchu, až ji rozmlátí. Kurt Cobain se potácí po pódiu jakoby duchem nepřítomný a strká do hradby monitorů, dokud ji s jakousi vysílenou systematičností nezbourá. Moc energie nebo radosti v tom není, spíš je to celé takové podivné. Nasvíceným pódiem se v tu chvíli mihne stín, připomínka toho, co v danou chvíli ten muzikant ještě netušil.
***
Nirvana: Live at Reading
na CD a DVD vydal Universal
