Dnes o tom, kdy čeština překládá názvy oper Poslouchal jsem onehdy rádio a tu hlasatel oznámil, že budou hrát Chabrierovu Espan~u. Je zvláštní, že ta skladba u nás zdomácněla pod původním názvem; proč si jej nepřekládáme jako „Španělsko“? Kdyby někdo složil analogicky nazvaný hold Anglii nebo Německu, jistě bychom si to přeložili a neříkali dotyčnému kusu England nebo Deutschland.
Čeština si na první pohled při překládání názvů oper počíná vskutku podivně. Například názvy Verdiho děl se v zásadě překládají (Sicilské nešpory, Trubadúr, Síla osudu), avšak La Traviata ne. V oficiálním kontextu se používá celý italský název, v běžné mluvě jen odpadl určitý člen La. Snad je tomu tak i proto, že překlad („Zbloudilá žena“ nebo „Svedena na scestí“) by působil směšně.
Pokud jde o Mozarta, v českém prostředí jsou odjakživa doma Figarova svatba (Le nozze di Figaro), Kouzelná flétna (Die Zauberflöte) a Únos ze serailu (Die Entführung aus dem Serail), i když v tom posledním případě se ani důvěryhodné zdroje nedokážou dohodnout, jestli to má být serail, nebo Serail (viz internet). Kdysi jsem na vlastní uši slyšel jednoho hudebníka, jak téhle opeře říká „Entfírunk“ (nebo snad Entfýrunk – má to být ten, nebo ta?), ale to se doufejme nikdy neuchytí.
V případě opery Idomeneo se při pohledu na internet zdá, že se odborné kruhy nemůžou shodnout, jestli překládat (tedy: Idomeneus), nebo ne; podle četnosti obou možností to vypadá tak půl na půl. Možná i proto, že čeština si s původním názvem bez problémů poradí.
Z názvu La clemenza di Tito v překladu bůhvíproč vypadla ona velkomyslnost, dobrotivost či laskavost titulního hrdiny a zůstala jen česká verze jeho jména: Titus.
Že se nepřekládá Don Giovanni, to je celkem pochopitelné – i opera chce mít hezké jméno, a „Pan Jan“, to by žádný velký rajc nebyl.
Přes zdánlivou nelogičnost tak lze vysledovat, že se náš mateřský jazyk chová navýsost pragmaticky: hledí hlavně na to, aby s dotyčnými názvy dokázal pracovat a mohl je pojmout do svého systému. Pokud si s původním názvem umí poradit, klidně ho převezme. A když to nejde, tak si ho přeloží. Zřejmě proto si Monteverdiho zpracování orfeovského mýtu v českém prostředí podrželo svůj původní italský titul Orfeo (odpadl zase jen určitý člen), zatímco název Gluckova díla na stejné téma se překládá: Orfeus a Eurydika. Jméno Orfeo čeština může bez problémů skloňovat, ale s italskou verzí Eurydiky (Euridice) by se jen trápila.
Specifickým případem je Cosi fan tutte. U nás se název (často ve funkci jakéhosi podtitulu) jen občas překládá jako Takové jsou všechny (doslova to znamená „Tak to dělají všechny“). Na rozdíl od ostatních názvů, jež tvoří prosté podstatné jméno rozvité větným členem, by se tu čeština musela potýkat s celou větou, a to by se jí skloňovalo hodně blbě. „Proslavila se rolí hraběnky ve Figarově svatbě,“ to zní dobře. Ale „báječně ztvárnila roli Despiny v Takové jsou všechny“, to by – mírně řečeno – nebylo zrovna zářným příkladem elegantního jazyka.
A potom: zatímco v Donu Giovannim Mozart zvěčnil mužskou nespolehlivost a přelétavost, v Cosi fan tutte postavil pomník ženské podlosti a proradnosti. Díky tomu, že se to nepřekládá, krutá pravda aspoň není tolik na očích.
***
Cosi fan tutte se jen občas překládá jako „Takové jsou všechny“. Doslova ovšem znamená „Tak to dělají všechny“.
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
