dnes o knize Miroslava Kačora
Svědomí hrdinů Naši předci se před sto lety vášnivě přeli o smysl českých dějin. My se dnes stejně ohnivě přeme o smysl odbojové činnosti bratří Mašínů. Posledním výstřelem ve válce o Mašíny je kniha ostravského filmového dokumentaristy Miroslav Kačora Svědomí hrdinů, kterou nedávno vydalo nakladatelství Rybka Publishers. Kačorova kniha je již šestou, která se činnosti skupiny bratří Mašínů věnuje. Předchozí publikace bratry přímo heroizovaly (Ota Rambousek, Jan Novák), jejich autory byli členové rodiny (Zdena Mašínová s Rudolfem Martinem a Barbara Masin) nebo měl autor k bratrům zjevné sympatie (Jan Němeček). Kačorova kniha je první, která je psaná z protimašínovských pozic. Argumenty a fakta, které přináší, jsou silné a měli by se s nimi seznámit všichni příznivci našich bratrů.
Hrdiny Kačorovy knihy nejsou Mašínové a jejich společníci, ale ti, které oni sami považují za „collateral damages“: policisté Oldřich Kašík a Jaroslav Honzátko, účetní národního podniku Kovolis Jaroslav Rošický, které zabili, a hasič Jan Lecián, jehož zmrzačili. S pomocí svědectví rodinných příslušníků a dalších pamětníků i archivních dokumentů Kačor vrací těmto lidem tvář a ukazuje, že také oni byli lidmi z masa a kostí, kteří měli svůj příběh, své rodiny a děti. To je velmi důležité, protože v předchozích knihách jsou oběti Mašínů většinou redukovány na pouhá jména, bezvýznamné figurky přisluhovačů komunistického režimu, které byly v zájmu spravedlivého boje odpraveny. Kačor ukazuje také to, že považovat je za opory represivního systému – a to i ony dva příslušníky SNB – je přinejmenším sporné.
Autor se neomezuje na portréty obětí, ale velice podrobně na základě dobových dokumentů, policejních a lékařských zpráv, výpovědí chycených členů skupiny i pozdějších sebeprezentací Mašínů a Paumera rekonstruuje násilné činy skupiny. Ukazuje, že ve výpovědích Mašínů jsou vážné rozpory a že některé události pravděpodobně proběhly trochu jinak, než oni sami dnes tvrdí. Proč museli tři lidé zemřít a jeden být zmrzačen, když jiní setkání s Mašíny přežili, ptá se autor. „Kašík, Honzátko, Rošický a Lecián se pachatelům buďto postavili na odpor nebo alespoň, jako v případě Honzátka, neprojevili dostatečnou bázeň před odbojáři. Proto následoval trest. Trest smrti. Ne obavy z prozrazení, protože pak by museli stejně naložit i s osádkou sanitky, ale vlastní ego vede Ctiradovu ruku s dýkou a Josefův prst na spoušti.“
Miroslav Kačor také shromáždil dokumenty, které ukazují, že dva starší členové skupiny, strýc Mašínů Ctirad Novák a milenec jejich matky Zbyněk Roušar, byli eufemisticky řečeno kontroverzní postavy. Novák např. v létě 1945 působil jako šéf koncentračního tábora v Javorníku, kde byli drženi místní Němci. V červenci 1945 nechal svévolně zastřelit dva německé chlapce ve věku 15 a 16 let, kteří se nedopustili ničeho horšího, než že utekli z nuceného zaměstnání.
Spor o smysl českých dějin vypovídá dnes více o společnosti počátku 20. století než o dějinách středověku a národního obrození, které byly předmětem disputace Masaryka, Pekaře a dalších. Podobně tomu bude v budoucnosti s dnešním sporem o Mašíny, v němž jde mnohem více o českou společnost prvních postkomunistických let než o odboj v 50. letech.
***
Ne obavy z prozrazení, ale vlastní ego vede Ctiradovu ruku s dýkou a Josefův prst na spoušti
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
