Když vzpomínám na události před deseti lety, první, co se mi vybaví, je nepříjemné mrazení z moci manipulovat davem. Před tímto pocitem blednou i tak silné emoce jako odpor vůči opoziční smlouvě, vztek nad tím, že se politici míchali do naší práce, či strach z policejního zásahu.
K televizní krizi vůbec nemuselo dojít. Celý ten příběh připomíná knihu Gabriela Garcíi Marquéze Kronika ohlášené smrti. Nikdo ji nechtěl. Nikdo nic neudělal, aby jí zabránil. Co to vůbec bylo za dobu, kdy se odehrála?
Pod peřinou opoziční smlouvy Na konci roku 2000 zemi už rok a půl dusila peřina „oposmlouvy“. Václav Klaus a Miloš Zeman tvořili mocný duumvirát. Mirek Topolánek byl veřejnosti neznámým šéfem senátního klubu ODS. Petr Nečas se právě poprvé stal místopředsedou strany. Televizní krizi předcházela mimo jiné demonstrace „Děkujeme, odejděte!“, nejmasovější v polistopadové historii, proti níž byla stávka odborářů dětskou hrou.
Za této výbušné situace udělala Rada České televize neuvěřitelně hloupý krok. Nečekaně, překotně a bez řádného průběhu výběrového řízení vybrala za generálního ředitele Jiřího Hodače. Toho původně přivedl radou odvolaný Dušan Chmelíček jako ředitele zpravodajství. Jiří Hodač ale musel jít – funkci manažersky nezvládl. Například s podřízenými neuměl komunikovat jinak než přes e-mail. Šlo o omyl radních, nebo schválnost? V každém případě to byl první krok k „ohlášené smrti“.
Náš protest nezačal dobře: černou obrazovkou se sdělením, že odmítáme Hodače. Tehdy jsem řekl, že tak to dál nejde, protože nesouhlas s šéfem, jakkoli mizerným, nemůže legitimizovat vzpouru. Ajestli chceme za něco bojovat, tak za svobodu slova, kterou nám zaručuje ústava, ale která je za stávající situace reálně ohrožena. Natolik už jsme Hodače z jeho krátkého angažmá znali.
Věděli jsme, že na radu mají vliv politici. V první fázi jsme zkusili vše urovnat s nimi. Byl jsem v delegaci, která obešla stranické šéfy a snažila se jim vysvětlit, že pokud rada neprovede řádné výběrové řízení, ČT vybuchne. Jenomže zatímco před volbou ředitele si členové rady s politiky pilně telefonovali, teď zřejmě mobily ohluchly. Politici se náhle stali největšími obhájci nezávislosti rady a nehnuli prstem, aby hrozící krizi odvrátili, ačkoli jistě mohli. Druhý krok k „ohlášené smrti“.
Uvědomili jsme si, že jsme v tom s Hodačem zůstali sami. A ovšem ještě s Janou Bobošíkovou, ženou, která má nesporně daleko větší talent k politické show než k řízení veřejnoprávního zpravodajství. Její způsob komunikace byl ještě horší než u Hodače a čelných politiků. Žádné jednání, jen rozdala výpovědi. Třetí krok k „ohlášené smrti“.
Pak už to celé vypuklo naplno. Veřejnost nám dala masivní podporu. Ale nešlo až tak o nás. Lidé prostě měli dost opoziční smlouvy. Ani v té chvíli se nenašel mezi politiky opoziční smlouvy dostatek rozumných lidí, kteří by – samozřejmě ve vlastním zájmu – vyjednali klid zbraní. Jednou z výjimek byl Ivan Langer, ale nestačilo to.
Po tomto čtvrtém kroku k „ohlášené smrti“ následoval už jen narvaný Václavák, denní demonstrace před budovou zpravodajství, Hodačova blokáda a množství černých obrazovek, politici ve spacácích, obsazení ředitelny odboráři. Tehdy mě přepadl onen strach ze síly davu.
Měl jsem proč se bát. Zatímco vůdci oposmlouvy iracionálně přitápěli pod kotlem, představitelé opozice (i vnitřní v ČSSD) se snažili stávku využít. Bohužel jim v tom naši lidé pomohli. Někteří z naivity, jiní ze zištných důvodů. S Danielou Drtinovou jsme spacáky zatrhli a s jedním vykukem z iniciativy „ČT Věc veřejná“ jsem se ošklivě pohádal. Ale bylo už pozdě, džin byl z lahve venku.
Tichá normalizace Konec příběhu jsem prožil v jakési apatii. Někteří se radovali z vítězství, ale řada z nás věděla, že je to konec. Že ve skutečnosti přijde tichá normalizace. Že vyhráli jen ti, jimž vystoupení chudých a idealistických redaktorů zachránilo tučné smlouvy a kteří si za našimi zády s politiky vyjednávali zákon šitý sobě na míru. Nebo ti, kteří se díky vzpouře vydrápali v ČT do vrcholných pozic, ačkoli ji původně nepodporovali a ani později se k ní nehlásili.
Přes toto vše jsem už neudělal nic. Jednou mi to stačilo. Strašně jsem si vážil těch mnoha slušných lidí, kteří nás podpořili. Ale hlavně jsem byl rád, že nikomu nic neudělali, nikoho nenapadli. Nechápu, proč dnes nikomu nevadí, že dav protestujících proti pražské radnici vyrazil vstupní dveře a v jednací síni řádil jako smečka fotbalových rowdies. Ještě za to aktivisté sklidili pochvalu, jako by zachraňovali demokracii. Nemyslím, že takto lze uctívat ducha ústavy, a pokud i díky mně někdo získal pocit, že je to tak správně, tak mě to vážně mrzí.
Pořád si myslím, že jsme měli pravdu. Jenže když máte moc, může se zdát, že jste automaticky v právu – a my té moci měli v jednu chvíli hodně. Za tím, co jsem dělal já sám, si plně stojím. Ale ne už za vším, co se tehdy dělo. A pokud si mohu dovolit něco vzkázat všem organizátorům protestů, pak toto: Je mnoho veřejných věcí, za které stojí za to bojovat, ale svědomí je jen jedno, je to „věc soukromá“ a stojí za nekonečně víc.
***
Politici se náhle stali největšími obhájci nezávislosti rady a nehnuli prstem, aby hrozící krizi odvrátili, ačkoli jistě mohli
O autorovi| MARTIN SCHMARCZ bývalý člen Krizového výboru ČT
