Jan Švejnar po volbě vyhlašoval, že si chce odpočinout. Jak se zdá, zůstalo jen u slov, jak o tom svědčí jeho text v Lidových novinách (Klaus odvádí pozornost od svého selhání, LN 7. 3.).
Je docela pikantní, že jeho článek, kde se s poměrně velkou razancí obouvá do prezidenta Klause, vyšel na titulní straně v den prezidentské inaugurace. Obsah i načasování svědčí o tom, že nejen Jan Švejnar sám, ale především lidé z jeho okolí nestrávili fakt, že prohráli prezidentskou volbu. Ostatně to zklamání musí být přímo úměrné jeho neúměrným očekáváním.
Co je však na tomto článku zarážející, je nejen jeho obsah, ale i forma a slovník, který se začíná nápadně podobat slovníku Jiřího Paroubka. Vrcholem je pak toto autorovo tvrzení o Václavu Klausovi: „Snaha vnutit občanům a médiím svou interpretaci událostí je v tomto případě snahou odpoutat pozornost od jádra věci, tj. od svého vlastního selhání“.
Ojakém selhání to však Jan Švejnar mluví? Sám nedokázal získat na svou stranu potřebnou většinu, a to ani za pomoci oněch „vyjednavačů“ (v jeho případě pak zcela v režii ČSSD), jejichž činnosti připisuje vítězství Václava Klause.
Podle autora článku byla atmosféra volby především vizitkou jeho úspěšnějšího rivala. O svém vlastním podílu na této atmosféře však cudně mlčí. ODS pak vyčítá, že stála jako monolit za svým kandidátem, a tím prý vyloučila jakoukoli „volnou soutěž myšlenek“ a připomíná, že s ním údajně jak senátoři, tak poslanci ODS nebyli schopni diskutovat. Pravdou však je, že se Jan Švejnar při obou návštěvách pohyboval v tak obecné rovině, že nebylo prakticky o čem diskutovat. Jestli si soutěž myšlenek představoval takto, pak k ní nemohlo nikdy dojít, protože nebylo s čím soutěžit. Díky „monolitu“ ODS byl zvolen i Havel Pokud jde o to, že ODS stála „monolitně“ za svým kandidátem, pak stačí připomenout, že při poslední volbě Václava Havla to byla tatáž ODS, která stála pevně za tímto kandidátem. Ten byl zvolen nejtěsnější možnou většinou, tedy o jeden hlas (Sládek byl ve vazbě), a nebýt „monolitního“ postoje zákonodárců ODS, nemusel být zvolen vůbec.
Je tedy otázka, proč vyčítat ODS tento principiální postoj nyní. Hovoříli Jan Švejnar o volbě Václava Klause jako o upachtěné obhajobě, pak to samé by ovšem platilo o volbě Václava Havla.
A tak se lze jen podivovat a dohadovat, kde se bere tento slovník u kandidáta, který se ještě před volbou zaklínal slušností, novým politickým stylem a tím, že bude spojovat a ne rozdělovat. Ve svém kandidátském projevu při první volbě doslova řekl: „Budu prezidentem, který je ochoten a schopen spolupracovat s lidmi, kteří mají i jiné názory.“ Krásná slova, ale skutečnost je zcela jiná a postoje profesora Švejnara k osobě Václava Klause pak naznačují, jak by se Jan Švejnar choval ke svým názorovým oponentům.
Jeho vize, jak by nově, slušněji a otevřeněji zastával prezidentský úřad, kterou opakoval při každé příležitosti, se tak vytratila při první konfrontaci s politickou realitou. Švejnarovo proklamované umění spojovat skončilo paradoxně tím, že názorově rozdělil občany, rozdělil koalici, rozdělil KDU-ČSL a rozdělil levici. A tak se z věrozvěsta nového a čistého způsobu politiky, která nebude rozdělovat, ale spojovat, stává osoba, která je přímo ukázkou toho, jak je možno společnost, přes výše uvedené proklamace, polarizovat. Pan profesor se tak stal svým vlastním paradoxem.
O autorovi| Milan Bouška, vedoucí mediální sekce ODS
