Levicový liberál odkojený americkými univerzitami nerozumí bolesti bojovníků proti totalitě
Páně kandidátova nevědomost, či neúcta? Nebo záměr? Ať pročítám webové stránky Jana Švejnara nahoru a dolů, ať pečlivě sleduji to, co v poslední době uveřejnil v českých médiích nebo řekl českým novinářům, ať se snažím přečíst všechno, co česká média zaznamenala z jeho veřejných vystoupení, nikde jsem dosud nenašel ani nejmenší náznak toho, že ví nebo si alespoň uvědomuje rozdělení české společnosti, které ještě dlouho nebude překonáno.
Rozdělení nikoliv podle odvahy využít možností nabízených přirozenými ekonomickými vztahy, ale podle schopností lidí překonat intoxikaci několika generací deformovanými modely hodnot a sociálních řešení. Leitmotivem Švejnarových názorů a úvah, potažmo politické nabídky je vhled do budoucnosti, do ekonomických šancí, svým způsobem jde vlastně o výzvu k mobilizaci přirozeného zdravého myšlení, jehož cílem je všeobecná prosperita. Neuvědomuje si však, že mobilizace tohoto charakteru předpokládá stabilizovanou společnost, a tou česká societa ještě ani zdaleka není.
Bezzásadové a nemravné gesto Pořád jsme někdy více a někdy méně rozděleni, pořád, ať již vědomě, či nevědomě, neseme v sobě důsledky sociálního inženýrství komunistické ideologie. Nejsem si jistý, zda americký liberál, byť českého původu, může vůbec vnímat rozdělení české společnosti na občany poznamenané utrpeními, strádáními a bolestmi způsobenými jim v různých obdobích od konce třicátých let do pádu totalitního režimu v devětaosmdesátém a na občany podobnou zkušeností buď nepoznamenané, nebo naopak dokonce strůjce těchto utrpení či strádání.
Nejsem si jistý, zda Jan Švejnar vůbec dokáže pochopit, že stále většinu společnosti tvoří generace, kterým komunistický totalitní režim potlačil přirozený rozvoj jejich osobnosti a násilně formoval jejich životy podle ideových představ nehumánní utopie nebo přímo podle svých mocenských zájmů.
Nabídka Jana Švejnara sklenout mosty ke komunistům a umožnit jim návrat do standardního politického spektra, jestliže se vzdají některých tradičních cílů této ideologie, má samozřejmě povahu novodobého appeasementu. Bezzásadovost a nemravnost tohoto gesta vyvstává zejména tváří v tvář tomu, že jeho autor dosud obdobně vstřícně neoslovil bývalé politické vězně a oběti komunismu. Že stejně intenzivně nehledá cesty k občanům s historickou anamnésis, vycházející z bezprostředního kontaktu se životem v – komunistickým režimem řízené – české společnosti a spočívající ve zkušenostech, jejíchž poločas rozpadu je stále v nedohlednu. Jan Švejnar se zatím nikde explicitně nevyslovil k památce hrdinů spjatých se zápasem s komunistickou totalitou, od Milady Horákové až po Jana Palacha, ani nenalezl čas poklonit se jejich památce. Ostatně již před časem se netajil svými pochybami o správnosti vyznamenání bratrů Mašínů a jejich druhů za jejich ozbrojený – nikoliv univerzitní disputní – boj s komunismem. Pro svou supoziční smířlivost vůči komunistům zřejmě nevnímá význam toho, že kromě již téměř půldruhé desítky let působícího Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu byl nyní ještě zákonem zřízen Ústav pro studium totalitních režimů, aby se zvýšila intenzita a produktivnost většinou společnosti požadovaného rozkrývání forem a důsledků působení komunistického režimu na vývoj české society až do dnešních dnů.
Levicový liberál odkojený světem amerických univerzit jako kdyby neuměl pochopit, že rozhořevší se spor o to, jak dlouho bylo panování komunistického režimu poznamenáno totalitou, není vůbec pouhou akademickou diskusí, ale naopak velmi konkrétní snahou obnovit zápas o představy a názory na uspořádání a spravování společnosti. Nerozumí bolesti způsobované jitřením starých ran a jizev po nenapravených a mnohdy již nikdy nenapravitelných křivdách spáchaných na našich předcích, ale také přímo na nás a doznívajících i na dnešních generacích. Jako kdyby si pletl politické vězně a oběti politického útlaku či násilí s obyčejnými veterány v obyčejné válce, kterým již není potřeba příliš naslouchat. Skličující nevědomost a neúcta Jenže co s tím, když takovými veterány je stále ještě vlastně celá česká společnost? I ti nejmladší z nás, kteří naopak čím víc vyrůstají ve svobodě, tím víc se snaží poznat, vědět a poučit se z tragických zkušeností, ale také „másla na hlavě“ či duchovního a mravního propadu předešlých generací, svých dědů, svých otců i sebe sama. A vědí, že sebenaléhavější výzvy k mobilizaci přirozeného zdravého myšlení, jehož cílem je všeobecná prosperita, jsou liché, jestliže nemáme před sebou stůl uklizený od všech byť sebemenších reziduí komunistickým režimem hluboce intoxikované společnosti. Proto páně kandidátova nevědomost o autentickém vývoji a neúcta k jeho účastníkům skličují. Nebo je v tom nějaký záměr?
***
Jako kdyby si pletl politické vězně a oběti politického útlaku či násilí s obyčejnými veterány v obyčejné válce, kterým již není potřeba příliš naslouchat
O autorovi| Vladimír Bystrov, publicista e-mail: bystrov@centrum.cz
