V Evropě je neobvyklé, aby člen svazu mohl za 2300 až 2750 korun ročně chytat ryby prakticky kdekoliv. Například ve Švédsku stojí povolenka v přepočtu 1500 až 2000 korun na týden.
Českobudějovický architekt Jiří Střítecký koupil pozemky v sousedství Chráněné krajinné oblasti Blanský les na Českobudějovicku a vlastními silami tady buduje takzvaný biokoridor. Staví mokřady a rybníčky, nasazuje ryby. Jenže rybáři mu do revíru nesmějí, ani kdyby mu nabízeli desetitisíce korun.
„Když se podíváte, co se dnes děje na Lipně, ale i na jiných vodách v republice, pak už to se sportovním rybářstvím nemá vůbec nic společného. Jsou to jatka a prostá masařina, za kterou bychom se jako Češi měli stydět,“ říká Střítecký a ukazuje fotografie z břehů lipenské nádrže. Stanoviště rybářů, plná odpadků, prázdných lahví od rumu a fernetu, plechových sudů, rybích hlav, bidel zabodnutých do dna a ponechaných na místě. „Pokud nechceme, aby o nás jednou vnoučata říkala, že jsme se k přírodě chovali jako vepři, musíme se stavem českého rybářství už něco dělat,“ tvrdí.
A není s tímto názorem sám. I řada samotných rybářů se zamýšlí nad tím, zda se systém sportovního rybářství, řízený na rozdíl od většiny dalších států prakticky jednou všemocnou organizací, nepřežil a nevyžaduje radikální změnu. Nejedná se totiž jen o odpadky na březích. Rybáři si stěžují na některé své kolegy, kteří za pomoci dnešní dokonalé rybářské techniky rabují revíry a prodávají maso do hospod, loví zakázaným a neetickým způsobem, což v mnoha revírech údajně vede k radikálnímu úbytku některých druhů ryb.
V jedné věci se shodují prakticky všichni: kontrola už nemůže být jen záležitostí postarších dobrovolníků, kteří kdysi honívali po břehu kluky s dřevěným prutem nebo fiškou. Sami rybáři paradoxně volají po tom, aby kontrolu rybaření vzali do ruky „drsní pistolníci“, schopní zavést v revíru skutečný pořádek.
Rybářský ráj Otázka možných změn v systému sportovního rybářství v Česku je velmi složitá, a to už jen kvůli počtu lidí, kteří si pravidelně nebo jen občas sedají k vodě a upírají oči na splávek. Český rybářský svaz (ČRS), zastřešující prakticky celou republiku kromě jižní Moravy má dnes 256 tisíc členů, dalších 75 tisíc eviduje právě na jižní Moravě Moravský rybářský svaz. Sportovní rybáři ročně uloví oficiálně až čtyři tisíce tun ryb, což mimo jiné znamená, že každá třetí až čtvrtá sladkovodní ryba snědená v českých domácnostech pochází takzvaně z udice. Žádná jiná zájmová organizace se nemůže pochlubit tak obrovskou členskou základnou jako rybáři. Počet „tichých bláznů“ je tak častým argumentem pro tvrzení, že nelze všechny rybáře házet do jednoho pytle.
„Pokud některý Čech spáchá vraždu, pak to ještě neznamená, že jsme národem vrahů,“ říká jednatel ČRS Jan Štípek. Jestliže si tedy podle něj někdo stěžuje, že rybáři rabují řeky a porušují pravidla pobytu v přírodě, nemůže jednotlivé případy zobecňovat tvrzením o nekontrolovaných jatkách. „Naprostá většina rybářů rybářský řád dodržuje,“ tvrdí Štípek. Problém je ale v tom, jak důsledná může být kontrola těch vyznavačů sportovních rybářství, případně pytláků, kteří se rybářským řádem příliš neřídí, a cechu dělají ostudu. Právě v tom je také podstata dnešního sporu o možných změnách systému amatérského rybolovu v Čechách.
V Rakousku, Německu, Francii či Švédsku, ale i v naprosté většině dalších evropských zemí mají rybářské revíry v nájmu nejrůznější společnosti či soukromníci, kteří spravují vždy jen určitý úsek řeky či jednu vodní nádrž. Každý nájemce nebo majitel revíru pak prodává samostatnou povolenku a upravuje také způsob rybolovu. Jde mu o vlastní peníze, a proto je v jeho zájmu, aby rybolov důsledně kontroloval. V Česku je to jinak. Pravidla určuje zákon o rybářství, na jehož základě pak své rybářské řády vydávají především dvě občanská sdružení, tedy Český a Moravský rybářský svaz. Ty také prodávají rybářské povolenky jak pro jednotlivé územní svazy, tak pro celý stát. „V tom jsme opravdu v Evropě zcela výjimeční,“ přiznává Štípek.
V žádné jiné zemi není možné, aby člen rybářského svazu za 2300 až 2750 korun ročně mohl chytat ryby prakticky kdekoliv v celém státě. Nebo za 1100 až 1200 korun ročně v rybolovu zaslíbených jižních Čechách. V zahraničí se liší ceny povolenek případ od případu, částky jsou navíc s těmi českými nesrovnatelné. „Například ve Švédsku stojí obvykle povolenka v běžném revíru v přepočtu 1500 až 2000 korun na týden, a to se jedná pouze o oblast srovnatelnou velikostí s českým okresem. Výjimkou ale nejsou v Evropě ani speciální rybářské revíry, kde se platí 3000 korun za den - a přitom tam platí pravidlo chyť a pusť,“ říká Milena Edelmannová z rybářské cestovní kanceláře Pepa.
Ten, kdo za svůj malý úsek řeky či rybníka vybírá od rybářů peníze a takzvaně se na svůj revír dívá z okna, si však obvykle také lépe ohlídá, aby rybáři dodržovali stanovená pravidla rybolovu. Tedy aby si brali jen stanovené množství ulovených ryb, což je v Česku maximálně sedm kilogramů na den, či nechytali zakázanými způsoby a prostředky, případně udržovali pořádek.
V Česku, kde rybářskou stráž vykonávají dobrovolníci rybářského svazu na často obrovském území, je kontrola problém. A to i přesto, že strážci vod mají statut veřejného činitele. „Už jsme tady měli případ, kdy porybný, dobrovolník, dostal veslem po hlavě. Mezi lidi, kteří jsou někdy opilí a agresivní, je o strach chodit,“ říká čtyřiašedesátiletý Jaroslav Tichý, celoživotní rybář a rybářský hospodář na Lipně. Nejedná se přitom podle něj zdaleka jen o české rybáře. „Nejhorší jsou v Německu usazení Rusové, kteří také jezdí na Lipno ozbrojení. A i když jedou chytat ryby, berou si na loď pistoli,“ tvrdí.
Na Lipně podle něj nezbude rybářům v budoucnu stejně nic jiného než zavedení profesionální rybářské stráže, jaká už funguje například na jižní Moravě. I tak je ale výsledek nejistý. Právě Lipno se totiž dostalo do středu pozornosti rybářů v celé republice kvůli zjištění, že v jezeře jako českém rybářském ráji číslo jedna kvapem ubývá kdysi tradiční ušlechtilé ryby, tedy candáta.
Bouřlivá diskuse se točí kolem možného přirozeného vývoje rybí populace v padesát let staré přehradě, mluví se o změně kvality vody, otevření kdysi zakázaných přítoků Lipna u rakouských hranic, kde se ryby mohly dříve v klidu vytřít, a občas dojde i na tvrzení o lipenských „jatkách“ . Někteří odborníci totiž tvrdí, že rybáři s dnešní dokonalou technikou dokážou ulovit mnohem více ryb a místo toho, aby si ponechali jen dvě ušlechtilé ryby za den, což dovolují předpisy, strkají do pytle jednu rybu za druhou. A to i ty podměrečné kusy.
Pokračování na straně 20
Svéráz národního rybolovu
Dokončení ze strany 19
„Nejsme schopni uhlídat každou loď a jachtu,“ říká Tichý. Jihočeský územní svaz Českého rybářského svazu proto mimo jiné navrhuje, aby na Lipně znovu v některých zátokách platil stejně jako v dobách železné opony nejen zákaz rybolovu, ale také aby v těchto vodách nesměly kotvit jachty, z nichž je v noci možné pytlačit. Ryby tak dostanou možnost, aby v klidu vyrostly v hájených vodách. Právě o této možnosti a vůbec o budoucnosti rybolovu na Lipně včera diskutovali odborníci ve Frymburku. Masaři na Lipně Lipenský starosta a ředitel Povodí horní Vltavy Zdeněk Zídek však nemůže rybářům přijít na jméno a mimo jiné tvrdí, že by měli hledat chyby především ve vlastních řadách. „Jachty samozřejmě na Lipně kotvit mohou, pokud na nich zůstane posádka. To by si jen rybáři přáli, aby to tak nebylo,“ říká Zídek. Pokud se budou podle něj rybáři chovat na Lipně, jako se chovají nyní, žádné zakázané zóny rybolovu bez kotvících plachetnic nepomohou. Rybářský svaz by se měl podle něj především více snažit, aby jeho členové dodržovali rybářský řád a etiku. „Nemám na stole jedinou stížnost na zakotvenou plachetnici, mám ale desítky stížností na rybáře,“ říká starosta.
Rybáři si prý například berou na pramice dlouhé kůly, které pak zarazí do mělkého dna a přiváží k nim loď, aby zůstala na místě. „A pak tam to nebezpečné dřevo prostě nechají,“ tvrdí Zídek. A stěžuje si i na další doprovodné jevy rybolovu na Lipně. „Na jednom místě jsme našli sto odřezaných candátích hlav, což vypovídá o tom, že se nějaký masař místo sportovního rybolovu živí prodejem ryb do hospod. To je veřejné tajemství, že se tady takové věci dějí. A ještě jiná zvěrstva,“ říká rozhořčeně.
Správci povodí nacházejí podél břehů desítky takzvaných plevelných ryb, které lovci místo zpátky do vody hodí do trávy. Výjimkou nejsou poházené lahve s alkoholem, plechové sudy, v nichž se vaří kukuřice, a další nálezy. Rybáři také údajně ve snaze „zakrmit“ svůj revír házejí do vody obrovské množství krmiva nejrůznějšího původu, které pak často zůstává na dně. „Jsou to někdy neuvěřitelné hnusy,“ říká Zídek, který volá po tvrdé rybářské restrikci, kontrole i změnách v rybářském řádu. „Tady například smí chytat jedna osoba jen na dva pruty, rybáři si ale berou s sebou děti, které sice neumějí ani nahodit, mají ale rybářský lístek, a tudíž mohou mít na lodi další pruty. A tak se vesele chytá třeba na šest prutů,“ tvrdí Zídek.
Otázkou ale zůstává, zda je takzvané „masařství“ v rybolovu jen fenoménem dnešní doby, nebo se odehrávalo vždycky. Podle některých rybářů je odpověď jednoduchá: i kdyby dřívější lovci ryb nedodržovali základní rybářské pravidla, což se určitě stávalo jak za první republiky, tak za socialismu, ryby měly vůči rybáři větší šanci než dnes. Rybářské znalosti a zkušenost totiž dnes v mnoha případech dokážou nahradit technické vymoženosti, o kterých se dříve rybářům ani nesnilo. Rybáři zcela běžně například používají na velkých a hlubokých nádržích takzvané echoloty, schopné ukázat na displeji nejen, kde ryba plave, ale i profil dna. „Přístroj sice neumí určit, o jaký druh ryby se přesně jedná, rybář to ale může odhadnout podle toho, jak vypadá dno a kde může být typický úkryt určitých ryb,“ říká Tichý. Na Lipně s echoloty podle něj zcela běžně loví dnes jak Češi, tak cizinci. „Třeba Holanďané sednou do člunu s elektrickým motorem, mají jen nahozené pruty a echolot a jezdí z jedné strany na druhou,“ tvrdí Tichý.
Podobně se ale zdokonalila i technika v muškaření a dalších druzích rybolovu. „Ryba má proti rybáři opravdu mnohem menší šanci než dříve,“ potvrzuje Tichý, kterého jeho kolegové označují za rybářského nestora a rybáře s velkým „R“. Navíc roste i počet registrovaných rybářů. Kdo čekal, že po sametové revoluci Češi vymění rybářský prut za nové, atraktivnější koníčky, hluboce se zmýlil. V roce 1990 měl Český rybářský svaz 175 tisíc členů, loni jejich počet stoupl už takřka na 260 tisíc. Navíc v Čechách rybaří i tisíce cizinců, pro které je rybaření v českých vodách mnohem levnější než doma.
„Posezení u vody je určitým druhem relaxace, která je v dnešní, trochu hektické době, pro mnoho lidí ještě mnohem přitažlivější než za komunismu,“ říká Ivan Finta, vydavatel časopisu Český rybář. Rybářský tlak na české vody je tak údajně obrovský a neustále roste. „Ať si vedení svazu říká, co chce, Lipno není s úbytkem dorostlých candátů zdaleka výjimkou. Ušlechtilé ryby ubývají i jinde a my už s tím konečně musíme něco dělat,“ tvrdí Finta. Cena povolenek se podle něj musí zvýšit, třeba s rozlišením kvality revírů, aby bylo z vyšších výnosů možné nejen platit skutečně profesionální rybářskou stráž, ale také financovat vysazování druhů, které jsou nadměrným rybolovem postiženy.
Finta se navíc ptá, zda je občanské sdružení Český rybářský svaz, jako nezisková organizace, do budoucna tou pravou organizací pro správu rybářských revírů prakticky v celé republice. „Možná bychom se měli chovat více tržně, když už žijeme v tržním prostředí,“ říká Finta. Podle něj měl svaz už po sametové revoluci, kdy začali jezdit především kvůli candátům rybáři z celé Evropy a svazová pokladnice se utěšeně plnila penězi za cizinecké povolenky, přemýšlet o tom, jak rybí populaci na Lipně stabilizovat. „Tak by to asi udělal každý soukromník, kterého sportovní rybolov živí. Jenže neziskový svaz přichází s řešením problémů na lipenské nádrži, navíc pouze částečným, až s křížkem po funuse,“ tvrdí Finta. Sám ale připouští jeden zásadní problém. Řada rybářů jsou důchodci či lidé, pro které by zvýšení ceny povolenek, omezující množství rybářů a pokrývající náklady na profesionální strážce, mohlo v krajním případě znamenat i konec rybaření na místech, kde chytají celý život. „To by se ale určitě dalo vyřešit nějakými slevami či sociálními výhodami pro určité členy svazu,“ dodává.
Antibiotika rybám nesvědčí Vedení Českého rybářského svazu zase argumentuje i výhodami českého systému kontroly nad sportovním rybolovem. Kontrola sice nemůže být tak účinná, jako když si rakouský soukromník hlídá „své“ dva pronajaté kilometry řeky, centralizace rybolovu však prý na druhou stranu přináší výhody třeba pro zarybňování: „V Česku uměle zarybňujeme i vodní plochy a říční úseky, které jsou svou polohou nebo přírodním prostředím pro rybáře málo atraktivní a které se soukromníkům v zahraničí zarybňovat nevyplácí,“ tvrdí Jan Štípek.
Fakt, že Český rybářský svaz je neziskovou organizací, podle něj také znamená, že prakticky všechny peníze vybrané od rybářů se vracejí do zarybňování vodních toků. Loni tak svaz utratil 160 milionů korun, dalších zhruba 15 procent vybraných peněz spolkl aparát svazu, další režijní náklady, mezinárodní spolupráce a také soudní spory. Většina těchto sporů se týká žalob rybářů na osoby či firmy, které znečistí řeku či způsobí hromadný úhyn ryb v revírech. V republice díky centralistickému systému rybolovu mají ministerstvo zemědělství a krajské úřady oproti zahraničí také údajně daleko lepší přehled o celkových úlovcích a mohou tomu přizpůsobit zarybňovací plány. Ceny povolenek jsou na rozdíl od zahraničí dostupné prakticky pro každého.
„Jestliže někdo tvrdí, že ryb v Česku rapidně ubývá, pak by se měl podívat na celkový počet oficiálně zapsaných úlovků, který je zhruba stejný jako před patnácti lety,“ říká Štípek. Pokud podle něj mizí v určitých revírech některé druhy ryb, nemusí to být jen rybářským „rabováním“, ale například tím, že stát chrání predátory, jako jsou vydry či kormoráni, či že se mění kvalita vody. „Řeky jsou čistší, což je samozřejmě pozitivní, na druhou stranu dnes čističky často vypouštějí do řek vodu zbavenou organických živin, dobrých pro ryby, zatímco se do vody dostávají antibiotika a některé další chemické látky, ovlivňující rozmnožování ryb,“ říká Štípek. Další odborníci zase kritizují například protipovodňová opatření, spojená s betonováním a úpravou říčních koryt. Ryby se pak nemají kde ukrýt.
„Některé protipovodňové stavby přitom zcela postrádají smysl. Betonová lobby pouze využívá strachu lidí z velké vody,“ říká Tomáš Randák z Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického při Jihočeské univerzitě. Z mnoha různých důvodů tak z českých řek mizí zejména pstruh obecný a lipan podhorní. Na druhou stranu i mnozí rybářští činovníci dnes paradoxně v rozporu s vedením Českého rybářského svazu přiznávají, že bez ohledu na mnoho dalších, vedlejších příčin jsou dnes největším nebezpečím pro udržitelný rozvoj rybí populace v Česku samotní rybáři.
„Vysazovat do vody uměle ještě více ryb než dnes už nemá smysl, protože lovci při dnešní technice vyloví jakékoliv množství kusů,“ říká předseda Moravského rybářského svazu Rudolf Milerski. Počet rybářů podle něj stoupá, stejně jako se vyvíjí technika, a jedinou možností, jak do budoucna udržet v řekách početní stavy a rozmanitost rybí populace, je restrikce a důsledná kontrola dodržování rybářského řádu. Moravský svaz tak dokonce jako první v republice zavedl plně profesionální rybářskou stráž, jejíž příslušníci chodí ozbrojení. „A zatím se nám to vyplácí. Profesionální strážci mají u rybářů každopádně větší respekt,“ tvrdí Milerski. Profesionální stráž zavádějí i některé další svazy, v řadě revírů už také platí povinnost ryby po vylovení pustit.
Tisíce Čechů se přitom mohou každý rok přesvědčit, jak funguje taková přísnější regulace rybolovu v jiných zemích. „Podle našich odhadů jezdí chytat do zahraničí až polovina všech rybářů v Česku a toto množství zůstává v posledních letech konstantní,“ říká Milena Edelmannová. Zvyšují se ale rapidně částky, které jsou Češi za rybaření ve Švédsku, Norsku, Egyptě či Keni ochotni utratit. Zatímco nejoblíbenější rybářskou destinací pro Čechy stále zůstává Norsko, kde týdenní rybaření může vyjít na 10 až 20 tisíc korun, stále více českých rybářů jezdí třeba do Egypta, kde za týden rybolovu mohou včetně letenek utratit i 40 tisíc korun, nebo na Kamčatku, kde jsou ochotni utratit se vším všudy až stotisícové částky.
Zvýšení ceny povolenek v samotném Česku, které patří k nejlevnějším v EU, ale vyvolává mezi mnohými rybáři odpor. Podle Ivana Finty je však v systému amatérského rybolovu v Česku nutná určitá změna. Jenže to prý bude problém, protože to zdaleka nevyvolává odpor jen v řadách rybářů.
„U vody se dnes pohybuje tolik zájmových skupin, od rybářů, jachtařů, vodáků, podnikatelů až k energetikům, že nalezení nějaké obecné shody mezi nimi je prakticky nemožné. Každý si přihřívá svou polívčičku,“ tvrdí Finta. Sám má prý obavu, že debata o nutných změnách systému rybolovu v Česku vyzní do ztracena. „Jako už několikrát v minulosti to skončí tvrzením, že voda si přece pomůže sama.“
***
Sportovní rybáři ročně uloví oficiálně až čtyři tisíce tun ryb, což mimo jiné znamená, že každá třetí až čtvrtá sladkovodní ryba snědená v českých domácnostech pochází takzvaně z udice Na jednom místě jsme našli sto odřezaných candátích hlav, což vypovídá o tom, že se nějaký masař místo sportovního rybolovu živí prodejem ryb do hospod. Je veřejné tajemství, že se to tu děje. A ještě jiná zvěrstva. Zdeněk Zídek ředitel Povodí horní Vltavy
Vysazovat do vody uměle ještě více ryb už nemá smysl, protože lovci při dnešní technice vyloví jakékoliv množství kusů. Jedinou možností, jak v řekách zvýšit početní stavy, je restrikce a důsledná kontrola. Rudolf Milerski předseda Moravského rybářského svazu
Řeky jsou čistší, ale na druhou stranu dnes čističky často vypouštějí do řek vodu zbavenou organických živin, dobrých pro ryby, a do vody se také dostávají antibiotika a další chemické látky, ovlivňující rozmnožování ryb Jan Štípek jednatel Českého rybářského svazu
O autorovi| MAREK KERLES, Autor je jihočeský zpravodaj LN
