Jaký bude tento svět, až zemře poslední osvětimský vězeň? Tu zásadní otázku položil v MF Dnes Teodor Marjanovič. Ano, svět bez očitých svědků toho, jak byrokratická mašinerie moderního státu, kulturní špičky Evropy, poslala zplynovat miliony lidí, otevře širší možnosti různým interpretátorům. Na takový si ale ještě počkáme. Zato od pátku můžeme sledovat, jaký bude svět, až zemře poslední čelný bojovník z povstání ve varšavském ghettu.
To povstání zůstává výjimečné. Začalo 19. března 1943, v situaci, kdy nacisté ovládali Evropu od Atlantiku až po Charkov. Na rozdíl od Varšavského či Slovenského národního povstání ze srpna 1944 nebyla šance na jakoukoliv pomoc. Povstalci nemohli doufat ve vlastní přežití, pouze ve vlastní důstojnost, v to, že nepůjdou jako ovce na porážku, ale že se postaví zlu. Právě to připomínal Marek Edelman.
Tady nejde jen o historii ani o tituly pro hrdinu. Vždyť podobně se 11. září 2001 zachovali Američané z leteckého spoje UA 93, uneseného Al Kajdou. I oni dospěli k názoru, že když už jdou nevyhnutelně na porážku, tak ne jako ovce. Postavili se únoscům, probojovali se až do pilotní kabiny, a díky nim letadlo nezasáhlo Bílý dům.
Je dobré vědět, že Edelman má i dnes následovníky. Jaký je tedy jeho význam svědka? Třeba tento: když nyní, při 70. výročí začátku druhé světové války, zpřístupňovala německá státní agentura dokumentární snímky za vysoké ceny, Edelman napsal tvrdě do novin, že svědectví lidské ničemnosti musí být dostupné volně. Jakou váhu bude mít tento argument z úst obyčejného novináře?
Nekrolog Marka Edelmana čtěte na straně 28
