* LN Jaké je poselství letošního Fora 2000?
Jsou to dvě důležité věci. Za prvé setkávání. Dochází zde k výměně myšlenek a zkušeností. A druhá podstatná věc - je to pocta Václavu Havlovi. Vždycky jsem si myslel, že konec komunismu nemusí znamenat zaručené štěstí. Že bude potřeba stále za svobody bojovat. Havel pro mě představuje tu správnou cestu, jak s komunismem skoncovat. Je to naprostý protiklad takového Miloševiče.
* LN Čeho by se osmnáct let po pádu komunismu měla Evropa obávat?
Tak za prvé, a to se týká celého světa, je to samozřejmě terorismus. Terorismus tu byl vždycky, byl ale lokální. Nyní narostl do dosud neznámých proporcí - globalizoval se. Během vietnamské války komunisty ve Vietnamu nikdy nenapadlo, že by vyhodili do povětří dva mrakodrapy na Manhattanu. Nyní takoví lidé existují. Ale jsou to především muslimové, kteří se stávají terčem teroristických útoků. V žádném případě se tedy nejedná o nějaký střet civilizací, protože islamistický teror zabíjí v první řadě muslimy.
* LN Odkud pramení terorismus?
Je to náboženství smrti. Jeho hlavní ideou je heslo Ať žije smrt! Povel známý už z občanské války ve Španělsku za generála Franka. Stejným příkazem se řídí i sebevražední atentátníci. A není to nic nového. Podobné vyznávání smrti tu bylo už za fašismu a komunismu. Náboženství smrti existovalo během dvacátého století v různých režimech. Teď se to sice odehrává ve jménu nacionalismu nebo víry, ale je to stále totéž - Ať žije smrt!
* LNMá smysl „dovážet“ demokracii do muslimských států?
V co možná v nejmenším měřítku. Zásadním bojem 20. století je boj za demokracii a za lidská práva. Ten ale musí být v první řadě veden zvnitřku - být sebeobranou obyvatel. Příkladem takového vnitřního boje je třeba způsob, jakým ženy v muslimských zemích nosí šátky. Už to není jen náboženský symbol, ale i určitý estetický prvek. Nechávají odkrytou alespoň část vlasů a i to je náznak jistého odporu. A další se jdou třeba podívat na fotbal.
* LN Mohou takové drobnosti postupně rozložit i takový režim, jako je ten íránský?
Nevím, jestli můžeme mluvit o tom, že přispějí k jeho pádu, ale rozhodně do toho soukolí přisypou hodně písku. Stejné to bylo i s disidenty. To také byla taková zrnka písku v soukolí komunismu. Tato malá zrnka se ale spojila a nabyla na síle. Během sametové revoluce jsem byl v Praze a studenti mě poprosili, abych vystoupil v televizi a vysvětlil televizním divákům, kdo to je Havel. Francouzský intelektuál byl považován za někoho, kdo zná Havla, ale českoslovenští občané jej po letech, kdy byl perzekvován, neznali. To však neznamenalo, že by Havel nebyl důležitý. Právě naopak. Byl právě tím zrnkem písku, které přispělo k tomu, že se soukolí komunistického režimu zadřelo.
* LN Jste známý jako ostrý kritik ruského prezidenta Vladimira Putina. Čím je tak nebezpečný?
Je to především morální hrozba. Když jsem se tajně dostal do Čečenska, viděl jsem na vlastní oči to nejhorší, co nějaká evropská armáda spáchala od Hitlerovy doby. Metropole, která měla čtyři sta tisíc obyvatel, byla srovnána se zemí. To, že Evropská unie nijak nezareagovala a neodsoudila to, je obrovské morální selhání Evropy. Jsou tu ale i ekonomická nebezpečí - Putinovo vydírání ropou. Jako první je pocítila Ukrajina. Rusko je jedna ze dvou hlavních jaderných světových mocností, pro Evropu je hlavním zdrojem ropy a zemního plynu a zároveň je velkým obchodníkem se zbraněmi. Nemá ale žádnou vnitřní kontrolu, protože v Rusku neexistuje svobodné veřejné mínění. Tato obrovská moc bez vnitřní kontroly je sama o sobě velkým nebezpečím.
* LN Může tomu nebezpečí Evropa nějak čelit?
Jsme odzbrojeni tím, že máme strach, a nepřicházíme se žádnou iniciativou. Pokaždé, když Evropa byla silná a mluvila jedním hlasem - kupříkladu když se jednalo o vstup pobaltských zemí do NATO, Putin ustoupil. Ale vždy, když Evropa nevystupovala silně a jednotně, jako tomu bylo v případě Ukrajiny, Putin toho využil a vystupňoval své vydírání. S Ruskem samozřejmě nelze válčit, ale lze mluvit otevřeně. A první, kteří to uslyší, budou ruští demokraté, kteří jsou naší vinou izolováni - například Kasparov nebo Chodorkovskij, který je odsouzen na doživotí na Sibiři a je to ve skutečnosti politický vězeň. Myslím také na ty, kteří už jsou po smrti, jako Anna Politkovskaja a Alexandr Litviněnko. Opustili jsme je. A to je morálně velmi smutné.
***
André Glucksmann
Přední francouzský filozof řadící se k tzv. novým filozofům, politický spojenec prezidenta Nicolase Sarkozyho. Narodil se 19. června 1937 v Paříži jako syn židovských uprchlíků původem z Rakouska (jeho otec se narodil v Bukovině, matka v Praze). Glucksmann patřil od mládí k levici a v květnu 1968, za pařížských studentských bouří, se sám označoval za militantního maoistu. Podporoval tehdy proletářskou revoltu. Svůj protiautoritářský postoj si Glucksmann uchovával po celý život, takže když se ze socialistického hnutí stala v podstatě státní, ba evropská autorita, vymezoval se i vůči němu. Je autorem řady knih, z nichž žádná dosud nebyla vydána česky; slovensky vyšel Dostojevskij na Manhattane. Glucksmannova nejnovější kniha se jmenuje Le Discours de la Haine (2005). V roce 2003 patřil k několika málo celebritám evropské intelektuální levice, které podpořily invazi do Saddámova Iráku. Svůj postoj objasnil v apelu s titulem Ne mým jménem! Letos na jaře, v době prezidentské kampaně ve Francii, se od socialistické strany a její kandidátky Royalové distancoval textem Proč volím muže, a ne ženu. Mimo jiné v něm napsal: „Tato země je mojí volbou a levice rodinou, z níž pocházím. Chvíli jsem snil o kandidatuře Bernarda Kouchnera, která by francouzské levici vrátila ztracenou mezinárodní dimenzi. Socialistická strana tuto kandidaturu vetovala, neboť se obávala odvahy tohoto volného elektronu.“ Sarkozy vyhrál prezidentský souboj, Kouchnera si vybral za ministra zahraničí a Glucksmann si ve svých sedmdesáti letech dopřává nový luxus - svým názorem se poprvé ztotožňuje s politickým mainstreamem své země.
O autorovi| Kateřina Hůlková, redaktorka LN
