To heslo je dvojznačné: svět v knize, a kniha ve světě. Svět v knize zajímá nás čtenáře, kniha ve světě je téma pro nakladatele a knihkupce. Na knižním veletrhu v Praze se minulého týdne setkali obojí v ohromném počtu, a zdálo se mi, že jich přibývá. A kdyby se měli sejít všichni, co ty knihy píší... vešli by se na Letenskou pláň?
Kniha existuje proto, že od lidského jakživa obsahovala svět. Zmnožuje naši existenci: vědomosti, myšlenky i pocity, k nimž bychom se osobně nedostali. Však na člověku poznáte, jestli čte: má vyvinutější smysl pro mluvení a mlčení. A za tím, co řekne, je znát něco, nebo prázdno. Kniha nás také připravuje na různé životní situace, nebo nás varuje. Kniha: totiž její tělo i duše. Myslím si, že ten náhradní způsob setkávání se s literárním dílem na internetu je jako všecky náhražky, čehokoliv. Je to jenom informace o obsahu knihy, po čemž nám nezůstává v ruce nic: je to bez vůně, chuti, omaku. Však víme, že knihy se nám tělesně spojují s tím, o čem jsou. Kniha tělesně nepřítomná nemůže mít tu autoritu: písmena zhasnou, nejsou. Zůstal jen odkaz, kde je opravdu najít.
Kniha má svůj zjev a výraz, jak člověk. Však proto se nakladatelé i autoři snaží vypravit ji do společnosti co nejlíp: aby byla pěkná, zajímavá, svůdná. Nakladatelství Academia starší Kohoutovu Katyni představuje opravdu svůdně; nad hlavou jí visí oprátka, pod hlavou dmou se jí prsy... Ano. Můj názor na internet je předpojatý: však právě proto ho nemám. Já si s rozkoší beru třeba atlas světa, abych si v něm sám pěkně našel, co hledám, a viděl přitom všecko okolo, co nehledám.
Svět se do žádné knihy nevejde celý. Je to vždycky zlomek podle autorova výběru a umu. Ale svůj dojem o Norsku, který jsem získal u Lagerlöfové, jsem si pak osobně jenom potvrdil, zpřesnil. Čtenář, jenž autora už trošku zná, dělá si sám opravy v jeho zprávě o světě. Ba u dobrých autorů je to jejich zkreslení i drobné lhaní půvabnější než to, co o té Anglii ve svých Listech říkají.
Ano, kniha je i zprávou o tom, kdo ji píše. Je jeho vnitřní podobiznou, nebo i diagnózou. Však se část publika na veletrhu zajímá stejně nebo víc o autora, jenž knihou vzbudil jeho zájem: třeba jiný u žen než u mužů. Na veletrhu přijdete ke knize, i když jste tam pro ni nešli: svody jsou veliké. Pocítíte zájem i o něco, o čem jste nevěděli, že to existuje, nebo naopak o to, o čem jste mysleli, že všecko víte. Mně jedna čtenářka pohodila tam na stůl Kozí knížku, kterou napsala i nakreslila Tereza Říčanová. Já jsem kdysi měl v úmyslu napsat o kozách: o jejich pasení, o potoku, o válce italskohabešské, o Jožinovi Lorencovém... Myslel jsem si, že mi jakási koza Tereza nemůže nic nového povědět. Omyl: půvabnou zkratkou mi všecko, co vím, zopakovala, včetně těch bobků, jež já byl rozhodnut vynechat. A kozy dnes prý mají rády banánové slupky. To tenkrát neměly... Zarazilo mě, jak autorka otevřeně a podle pravdy píše, že ta kůzlátka se zabíjejí a jedí. Dále jsem se dovtípil, že ona kozí mléko už nepila: že je používaly k vaření: ona a maminka.
O postavení knihy ve světě nemějme obavu. Nebo mějme: když se objeví kniha, která vede lidi k násilí, sestrojuje jim k tomu ideologie, a tak je k násilí organizuje. Tu úplně pomíjím jedno téma: rozdíl mezi beletrií, tedy krásnou literaturou, a literaturou škaredou.
Však na člověku poznáte, jestli čte: má vyvinutější smysl pro mluvení a mlčení
