První skupina o dvou lidech vysadila na Proseku dvě chryzantémy. Druhá měla členy tři a osadila nepoužívaný květináč na Palackého náměstí a zející škvíru v Palackého mostě. Aby ze škvíry květina nevypadla, zastavěla ji trojice dlažebními kostkami, které vyhřezly z chodníku. Třetí skupina – ta byla už sedmičlenná – vyrazila do města po setmění na dvou skútrech a s doprovodným vozidlem. Vybavena lopatkami, krumpáčky, latexovými rukavicemi, respirátory a zahradním hnojivem vysadila netřesk v prasklinách u Hlavního nádraží, které do té doby plnily jen nedopalky cigaret, stejně jako v koutě zanedbaného dětského hřiště za obchodním domem Kotva a v puchu pomočených koutů na Národní třídě.
Jednotlivé skupiny se navzájem skoro neznají. Fungujeme vedeni jednou myšlenkou pod rouškou noci. Jsme partyzánští zahradníci – a Praha je naším záhonkem.
„Moment,“ ptá se kolemjdoucí, když vysazujeme zelený bebech v hromadě smetí. „Proč to děláte? Co tím chcete říct? To je nějaké politické prohlášení, mládeži?“ „Ne,“ opáčí zahradník s rukama od hlíny, „kdybychom tím chtěli něco říct, vybagrujeme linie parkovacích modrých zón a vysadíme místo nich fialky.“
Partyzánští zahradníci v Praze skutečně nemají na srdci nic speciálního. Když se to snažím vysvětlit americké novinářce Lindsay McElroyové, která do Prahy přijela napsat o našem sázení nadivoko článek, podiví se. „Američané se nevrhnou do ničeho bez toho, aniž by za tím stálo nějaké prohlášení,“ říká. Ano, i v USA se sází načerno kytky, ale vždycky je to buď za světový mír, nebo proti globálnímu oteplování. S Lindsay se shodneme na tom, že Američané vyrostli s vědomím, že mají svobodu prohlásit cokoliv – a pokud to neudělají, je to faux pas. Jejich vrstevníci v Česku ale žijí s tím, že jsme před pár lety získali svobodu, což je samo o sobě tak úžasné, že o nic víc netřeba bojovat. Proto se účastníci české frakce hnutí, pro něž se ve světě vžil název „guerilla gardening“, vzájemně nepotřebují shodovat v politických názorech. Stačí, že si rozumějí v tom, že kytky hezky voní. Sázením poupat uprostřed města nebojují proti radaru v Brdech ani pro gaye v parlamentu. Jsou to členové nových davů, které se nesrocují primárně proto, aby za něco demonstrovaly, ale proto, že dát dohromady vlastní dav je se současnými komunikačními technologiemi prostě zatraceně jednoduché. Rozhodně kvůli tomu nemusíte vypisovat žádnou petici.
V klasické knize Psychologie davů píše francouzský sociolog Gustav le Bon o shromáždění lidí, které disponuje novými vlastnostmi odlišnými od vlastností jednotlivců, z nichž se skládá. Na konci 19. století, tedy na úsvitu éry, ve které se demonstrující nižší třídy, jež nemohly „ztratit nic jiného než své okovy“, chystaly změnit svět, si sociolog všiml, že člověk v davu ztrácí sebereflexi a jeho myšlenky a city se orientují stejným směrem jako u ostatních členů davu. Už le Bon razil velice moderní myšlenku, že pro vznik davu vůbec není nutné, aby stáli všichni členové na stejném místě. Davem, psal sociolog v době, kdy neexistovalo televizní ani rozhlasové vysílání, mohou být zrovna tak čtenáři stejných novin.
Le Bon dále napsal, že člen davu si dovolí povolit pudům, které by sám potlačil: „Sestupuje na žebříčku civilizace o několik stupňů níže.“ S rukama od hnojiva a s kytkou v ruce říkám, to sedí. Stejně jako před úřadem vlády zpravidla neprotestuje jediný člověk s jediným transparentem, protože by si připadal divně, stejně jako skinheadovi narostou ramena až ve společnosti dalších skinů, tak by se málokdo odhodlal nakráčet s květináčem na Václavské náměstí a jen tak ho postavit koni sv. Václava pod ocas.
Největší davovou akci od devadesátých let jsme měli v Česku zažít při stávce odborů na konci letošního června. „V Česku se dnes bude stávkovat tak jako dlouho ne,“ prohlašoval ještě před stávkou odborářský boss Milan Štěch. Výsledek byl, jak známo, rozpačitý. V pražské MHD, která měla v rámci stávky zmrazit provoz v hlavním městě, se stávkovalo/nestávkovalo podle individuální nálady a ve stávkujících nemocnicích se to s bojovností taky nepřehánělo. Z milionu lidí, kteří se měli do stávky zapojit, jich podle odhadů v momentě stávky přestala pracovat pouhá čtvrtina. Ta stávka by možná neskončila fiaskem, kdyby do ní lídři vyhecovali stávkující nikoliv nejasnou myšlenkou, ale skrze technologie, jimiž se dnes v Praze vedle partyzánských zahradníků svolávají účastníci tak bizarních akcí, jako je zmrazený dav ve stanici metra Muzeum (při březnové akci Freezing Prague 2008) nebo pochod oživlých mrtvol za dohledu policie (při květnovém průvodu Zombie Walk). Partyzánští zahradníci, mrznoucí stanice metra i zombie v Praze jsou příkladem davů, které by a) nemohly fungovat bez internetu, b) ke svému vzniku nepotřebují prohlášení a c) jejich účastníci spolu nemusejí mít vůbec nic společného.
Záběrů z akce, při níž zamrzl pohyb v jedné z nejfrekventovanějších podzemních stanic v Praze, je plný YouTube. Zezačátku není vidět nic jiného než podchod u stanice metra Muzeum plný lidí – jen je o něco plnější než obvykle. Není kam se hnout, všichni postávají a štěbetají. Pak, po signálu v předem určený čas, dav prostě zmrzne. Všechno utichne. Kdo se zrovna drbal na hlavě, nechá ruku na hlavě. Kdo se pro něco skláněl, zůstane tak. Kdo nedokousnul jablko, stojí teď s otevřenou pusou. Stovky lidí uvízly v okamžiku. Zamrzlý dav je tak početný, že stojí i dole ve stanici metra a nahoře na Václavském náměstí.
Osmadvacetiletý jazzman a programátor Jan Tichý, jeden z těch, kdo záběry zmrzlého davu umístili na svůj blog, není v takových věcech nováčkem. Dříve se účastnil akcí recesistické skupiny Děsír (Děti sídlištní recese), která čas od času vyděsí Pražany něčím podobně divným. Jeden vagon metra třeba během jízdy postupně přeměnili v obývák, když tam kusy nábytku postupně dodávala dvanáctka lidí, rozestavených po stanicích s křeslem, telefonem či stolem. Nakonec do „pokojíku“ v jedné stanici nakráčel jeho obyvatel, přezul se do papučí, vypil si kávičku a na další stanici zase odešel.
Akce Freezing Prague ve stanici metra Muzeum měla však jiný charakter. Na rozdíl od recesí Děsíru, které má v rukou jenom úzká skupina lidí, byl tohle takzvaný flashmob – náhlé srocení davu. Účastníci se do poslední chvíle neznají a dav utvoří pouze na krátký, předem určený okamžik, kdy začnou vykonávat stejnou činnost, například ztuhnou. Jan Tichý se o akci dozvěděl z mailu, který mu, stejně jako stovkám dalších lidí, kdosi přeposlal. Instrukce byly jednoduché. „Kdy: 18. 3. 2008. Kde: Vestibul metra Muzeum před drogerií Rossman. Sraz: 17.00. Začátek akce: 17.10. Popis akce: Zmrznutí na místě v jednu chvíli tolika lidí, kolik se sejde. Pokud zrovna jíte banán, tak uprostřed kousnutí. Doba trvání: 1 minuta.“
„Problém byl v tom, že ta akce byla až příliš úspěšná,“ říká Tichý a připomíná její vzor – zamrznutí vlakového nádraží Grand Central Station v New Yorku, kde takhle zmrzlo jen něco přes dvě stě lidí, zatímco kolemjdoucí většina netušila, o co jde. Na Muzeu zmrzlo lidí snad tisíc a ti, co se jimi zoufale proplétali, neměli na úlek, podivení či obdiv čas ani náladu. Jako důkaz, kolik lidí můžete nahrnout na jedno místo poměrně nicneříkajícím e-mailem, který pošlete někomu, kdo ho pošle zase o adresáta dál, jsou ale záběry stovek nehybných účastníků akce velmi výmluvné.
Koberec lásky
První flashmob se srotil v roce 2003 v newyorském obchodním domě Macy’s. Stovka lidí se tenkrát nahrnula kolem jednoho koberce a začala se ho dožadovat coby speciálního „koberce lásky“ pro svou komunitu, která se o koupi věcí rozhoduje zásadně společně. Následovala další akce v lobby hotelu Hyatt, kde se takto sešlo už dvě stě lidí. Ti se v určitý okamžik objevili v hotelu, spustili patnáctivteřinový aplaus a zase šli. Obě akce neměl na svědomí recesista, ale novinář Bill Wasik z magazínu Harper’s, jenž flashmoby vytvořil jako sociální experiment pro potřeby svého článku.
Novinář spustil něco mnohem většího, než plánoval. Dnes se díky flashmobu pořádají monumentální polštářové bitvy v ulicích Londýna, Paříže či Bostonu. Americká skupina Improv Everywhere obsadila celý Brooklynský most, aby jej přelila vlnou blesků ze svých fotoaparátů. Konala se i akce, při níž byl vagon metra obsazen pouze identickými dvojčaty. Větší pozornost se také dostala řadě odrůd a příbuzných událostí, jakými je kromě guerilla gardeningu třeba pochod Zombie Walk. To všechno jen zúročilo dávný fakt, že pokud využijete správný komunikační kanál, lidé se vám skutečně chytnou na každou blbost. Už v roce 1976 například britský astronom Patrick Moore na vlnách rádia BBC prohlásil, že díky specifickému rozestavení planet toho dne budou všichni lidé na zemi přesně v 9.47 o trochu lehčí a vyzval posluchače k výskoku. O pár chvil později do stanice telefonovaly desítky lidí s tím, že ten „zvláštní pocit vznášení“ opravdu fungoval.
„Když si na tvář nastříkáš tekutej latex, vyřízneš do něj díru a napatláš do ní umělou krev, vypadá to, jako bys měl otevřenou zlomeninu lícní kosti,“ usmívá se třiatřicetiletý František Bouška, který se pražského pochodu oživlých mrtvol zúčastnil se svou přítelkyní a plyšovou sovou. Naše společná kamarádka Radka v rámci průvodu prošla Prahou převlečená za mrtvou prostitutku, byl tu člověk, hereticky převlečený za Ježíše čili „nejslavnější oživlou mrtvolu všech dob“, městem pochodoval chlapík s cirkulárkou zařízlou do trupu i nebožka, která před sebou tlačila kočárek s mrtvým děckem. Všichni si dali se svými ohavnými převleky spoustu práce a zařadili se do série akcí, které dříve proběhly už v Kalifornii, Vancouveru i v Rakousku. Proč? „A proč ne?“ říká Bouška.
Jen tak
Proč ne, řekl jsem si, když mi v internetové sociální síti Facebook přišlo pozvání k prvnímu českému guerilla gardeningu, který – inspirován tím, co viděl v Holandsku – inicioval jistý Marek se svou přítelkyní Pavlou. Není špatné udělat čas od času něco, co člověku nevydělává peníze ani ho nezbavuje přebytečných kalorií. Převléknout se za oživlou mrtvolu, vzít někoho polštářem po hlavě, zamrznout ve stanici metra nebo nakoupit v OBI pár kytek a s lidmi, s nimiž jste se nikdy předtím neviděli, jimi trochu zušlechtit svoje město. Když jsem pro zahradníky na Facebooku následně vytvořil diskusní skupinu, netušil jsem, že ta původní desetičlenná partička se nám za měsíc rozroste na desetinásobek. A ti, co svoji květenu už vysadili, si notují, že Praha obohacená o těch pár lístků je najednou trochu jiné město. Zvykli jsme si jí procházet automaticky, vnímat ji jen jako kulisu svých životů, ale teď na ní někde roste něco díky mně. Jak dobře vědí sprejeři, město nepatří jen magistrátu, památkářům a architektům. Každý má právo, i když ne zrovna ze zákona, nějak se k našemu společnému prostoru vyjádřit. Navíc člověk přece kdysi býval zvyklý denně se hrabat v půdě a pracovat s kamenem. Guerilla gardening je postmoderním pokračováním rolničení, stejně jako sprejer navazuje na zedníka.
Britské ministerstvo obrany v materiálu z minulého roku zahrnulo flashmoby a podobné záležitosti mezi největší rizika, kterých se je prý třeba do budoucna obávat. Strach politiků je pochopitelný. Občané měst se dokážou organizovat sami, bez jejich dohledu. Ne náhodou je ve zprávě ministerstva zahrnuta i obava ze střední třídy, která by v blízké budoucnosti mohla převzít roli marxovského proletariátu. Ať už jde o partyzánské zahradníky, recesi v metru nebo polštářovou bitvu, s každou takovou akcí v lidech roste pocit, že to město kolem nich je vlastně jejich. Že to není jen pískoviště pro mocenské hry magistrátu, parkoviště pro neustávající dopravní zácpy a jeden velký obchoďák pro šíbry z marketingu, ale také živý prostor, ve kterém si můžou dělat skoro všechno, co se jim zachce. Organizovaní jsou na to dost. A vědí, že když někde něco zasadí, tak to jednou bude kvést.
O autorovi| DAREK ŠMÍD, redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
