Skončila krátká euforie, kdy jsme si mysleli, že všechno půjde jen k lepšímu.
Řekni mi, jaký je tvůj postoj k Iráku, a já ti povím, kdo jsi. Ta logika platí téměř univerzálně. Měl být Saddám Husajn poražen, svržen a potrestán, nebo ne? Odpověď láme spojenectví i charaktery. To kvůli Iráku se rozhádala Evropa s Amerikou. Kvůli Iráku jsou i evropští spojenci USA, jako je Tony Blair, pasováni na válečné zločince. I kvůli Iráku se začalo mluvit o nové studené válce. A základní moment, který tu logiku ozřejmil, se odehrál právě před dvaceti lety - když Saddámův Irák přepadl a anektoval maličký, leč bohatý Kuvajt.
Bylo to devět měsíců po pádu Berlínské zdi, tedy po konci studené války. Svět žil euforií a zdálo se, že vše půjde jen k lepšímu. V Evropě padl komunismus a právě jsme si užívali první svobodné prázdniny. Jižní Afrika demontovala apartheid a prorazila svou izolaci. V Jižní Americe končila éra plukovnických junt. Sovětský svaz už stáhl své vojáky z Afghánistánu a teď se je chystal stahovat z Evropy.
Když tu euforii narušil Irák tím, že přepadl Kuvajt, očekávalo se, že bývalí soupeři ze studené války potáhnou za jeden provaz. Společná reakce měla být ukázkou nového světového řádu. Když v červnu 1950 komunistická Severní Korea přepadla korejský Jih, světová koalice se stmelila jen díky tomu, že Sovětský svaz Radu bezpečnosti OSN právě bojkotoval (kvůli Tchaj-wanu v křesle Číny). V srpnu 1990 se mohlo zopakovat totéž, navíc bez bojkotu - v plné šíři, slávě a za aktivní účasti Gorbačovova Sovětského svazu. Celý svět mohl pod světle modrou vlajkou OSN vyrazit na útočníka. Mohl svou jednotou demonstrovat, že studená válka je opravdu minulostí. Leč nestalo se. Když přišlo na lámání chleba, svět netáhl za jeden provaz a tak to zůstává dodnes.
Válka jako daň z tolerance zla Ve čtvrtek 2. srpna 1990 varuje nic netušící Kuvajťany až radar na upoutaném balonu. Jsou dvě hodiny v noci a z iráckého vnitrozemí se na jih valí proud obrněných vozidel. Než se Kuvajťané stačí vzpamatovat, vidí ty tanky na vlastní oči ve své metropoli. Už po dvou dnech oznámí Saddám Husajn vítězství a Kuvajt prohlásí za 19. iráckou provincii, zatímco kuvajtský šejch je tou dobou v Saúdské Arábii i s většinou své armády.
Výsledek je drtivě jasný a předvídatelný, o čemž svědčí čísla: Irák má v poli sto tisíc vojáků, Kuvajt brání jen 16 tisíc mužů. Geostrategicky ta válka moc nemění, neboť masivní ropné embargo - takové, jaké arabský svět vyhlásil v roce 1974 - vyvolat nemůže. Ale rozhýbe události, které v tom či onom smyslu rozdělují svět dodnes.
Proč vlastně začala? Někdo si může myslet, že šlo o jakýsi rozmar Saddáma Husajna. Nešlo. Byla to válka v jádru ekonomická. A jsme-li už u ekonomického výraziva, představovala jakousi daň za to, že předchozích deset let se Saddám - krutý diktátor, agresor a genocidník - hodil skoro všem a skoro všichni mu skoro vše tolerovali.
Když Saddám zahájil válku proti Íránu (1980-1988), nikdo na Západě ani na Východě ani necekl. Vůbec nic se nestalo, ani když nechal zplynovat tisíce iráckých Kurdů ve městě Halabdžá.
Saddám byl na Západě i Východě vnímán jako ten, kdo brání sekulární a republikánský arabský svět proti islamistickým fanatikům, jak byli známi z Íránu.
Jenže když v roce 1988 iráckoíránská válka pro vyčerpání skončila, Saddámův Irák je finančně na dně. Dosud spojeneckému Kuvajtu dluží 14 miliard dolarů, jiným zemím ještě mnohem více, a jedinou šanci vidí ve vyšroubování cen ropy. Když ale tlačí na světové (v rámci sdružení OPEC) omezení těžby, Kuvajt svou těžbu zvyšuje a cena suroviny začíná naopak klesat. Irácký ministr zahraničí Tárik Azíz tvrdí, že „každý pokles světové ceny o dolar za barel způsobí pokles iráckých příjmů o miliardu dolarů“. Saddám to prohlašuje za ekonomickou válku, obviní Kuvajt, že krade iráckou ropu těžbou z iráckých polí a že je manipulován Západem, a ostatní už známe. Slýcháme to už dvacet let Kdo si dokázal představit agresi ve světě, který měl být už stále jen lepší? Ve světě, jehož hlavní dělicí čára zmizela? V této atmosféře schvaluje Rada bezpečnosti OSN jednomyslně rezoluci č. 660, která nařizuje Iráku, aby se bezpodmínečně stáhl na pozice z 1. srpna. Za tímto názorem stojí celý svět, to je nesporné (ke zbrojnímu embargu proti Iráku se připojují i SSSR a Čína). Už brzy ale vypuknou spory o to, jak ke schválenému cíli dospět. Ano, Berlínská zeď nebyla jedinou dělicí čárou ve světě - to ukázal 2. srpen 1990 a měsíce, jež následovaly.
Operace Pouštní štít (1990) a Pouštní bouře (1991), protiirácké sankce, Saddámovy hrátky se zbrojními inspektory OSN, Amerikou vedená invaze do Iráku v březnu 2003 - to vše je součástí příběhu, do kterého se svět probudil 2. srpna 1990. A už brzy se ukáže, že základní požadavek formulovaný rezolucí Rady bezpečnosti číslo 660 různé státy interpretují různě. Jisté je, že představa opakování roku 1950 -celý svět vyrazí proti agresorovi pod vlajkou OSN - je od počátku mylná.
Ten rozpor nevyvolal ani George W. Bush invazí z března 2003, ani jeho otec, tehdejší prezident George Bush, svým ultimátem z konce roku 1990. Americké ultimátum, které nakonec vedlo k první válce v Zálivu, totiž vycházelo přesně z rezoluce číslo 660. Ale ta základní otázka rozporu visela už ve vzduchu: Má smysl vrátit vše jen do situace z 1. srpna? Nebo je nevyhnutelné agresora zpacifikovat?
Jasné argumenty pro pacifikaci podal britský ministr obrany Tom King: „Nemělo by význam Kuvajt osvobozovat, kdyby nemohl zůstat osvobozený. Kdybychom válku ukončili za situace, v níž by Irák v budoucnu mohl Kuvajt znovu ohrožovat, byla by to urážka všech, kdo za Kuvajt riskují život.“ Naproti tomu Moskva do poslední chvíle prosazovala vyjednávání s Irákem, ačkoliv Saddámova jednací agenda zahrnovala i tak nesouvisející věci jako odchod Izraele z arabských území a odchod všech cizích vojsk z oblasti.
Ano, to vše slýcháme už dvacet let, stejně jako názory mnohých západních intelektuálů, které v roce 1990 zosobnil dramatik Harold Pinter: irácká okupace Kuvajtu se v zásadě neliší od amerických zásahů v Grenadě, Panamě a Nikaragui.
***
Někdo si může myslet, že šlo o jakýsi rozmar Saddáma Husajna. Nešlo. Byla to válka v jádru ekonomická.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
