Žádná exhibice, je to světová výstava, jednatřicátá v pořadí. Ta první se konala v Londýně v roce 1851. Předvedli na ní tenkrát tkalcovský stav Josepha Jacquarda, o kterém se traduje, že je praotec moderních počítačově řízených strojů, a Mathew Brady tam dostal zlatou medaili za své daguerrotypické fotografie, aniž tehdy ještě někdo tušil, že se proslaví jako první válečný fotograf. Válka Severu proti Jihu byla tehdy ještě za horami času. Jednatřicátá světová výstava nebudí žádnou mimořádnou pozornost.
Titulek jsem volil naprosto falešný. Exhibicí nepochybně byla ta první londýnská výstava, ve které Británie chtěla předvést, že je vedoucí světovou průmyslovou velmocí. Což nepochybně byla, v té době byla líhní na vynálezy. Bohužel vynalezla i odbory v moderním slova smyslu, a ty se postaraly o to, že není ani první, ani průmyslová, ani velmoc. Tahle výstava založila tradici „velké stavby“ - stál tu Křišťálový palác, obrovská budova z litiny a skla. Když byl postaven, ještě před zahájením výstavy se ukázalo, že ho okupovala hejna ptáků. Jak se jich zbavit? Brokovnice by palác zbavily jeho křišťálovosti. Zavolali královnu Viktorii, a ta, jak se sluší na dobu národní krize, se obrátila na vévodu Wellingtona.
„Nasaďte sokolníky,“ kázal vítěz od Waterloo a čest impéria byla zachráněna před ptačím pokálením. Další takovou velkolepou stavbou byla Eiffelova věž, dominující světové výstavě v Paříži roku 1889. Vyvolala horší reakce než Kaplického blob. Psaly se petice a odsuzující dopisy, jenom Guy de Maupassant žádné dopisy nepsal, dokonce chodil do věžní restaurace na oběd. „Je to jediné místo v Paříži,“ vysvětloval, „kde ten hnus neuvidím.“
V poválečné době se do povědomí trvale zapsalo Expo 1958. To byla doslova exhibice režimu. Ten tenkrát pustil ze řetězu přední české a slovenské umělce a dal jim obě složky uměleckého štěstí - volnost a peníze. Úspěchy z Expa 1958 patří k té trošce mezinárodních výkonů, za něž se nemusíme hanbit. Nikdo nikoho neurazil, nikdo nesundával žádné plastiky, pokud kdo co ukradl, pomlčelo se o tom. No a hlavní pavilon vyhořel až mnoho let poté, na začátku devadesátých let. Bylo to tenkrát první okno do světa a komunisté dovolovali psát o něčem západním jinak než s nenávistí. Do domácností vtrhly pastelové barvy a laminát. Pro milovníky starožitností nastaly zlaté časy, protože kdekdo toužil po nábytku „v bruselském stylu“. Poslední čistý bruselský interiér, který pamatuju, bylo bistro Sputnik v pasáži Černá růže. Trpce jsem litoval, že ho památkáři včas nevyhlásili za kulturní památku. No a jako jsou ještěrky pozůstatek druhohorních tyranosaurů, i my máme takovou degenerovanou památku na tu slavnou výstavu. Jsou to mříže ve stylu „brusel“, posvařované z halabala nařezaných armovacích drátů.
A co ta světová výstava otevřená v Šanghaji minulou sobotu? Bezesporu exhibice, též první a světové a průmyslové a mocnosti. Jenže ta je daleko, nás se netýká a týkat nebude, a tak můžeme v klidu sedět a pošklebovat se.
