Přečetl jsem si tento týden, že v americkém státě Mississippi už navrhli zákon, aby obézním v hospodách zakázali podávat jídlo. Zasmál jsem se. Jak si někdo cizí vůbec může dovolit někomu mluvit do toho, jestli smí jíst, anebo ne? V zemi, která je hrdá na svobodu osobních práv? A jak to budou kontrolovat? To budou obcházet restaurace kontroloři s tukoměry? V nestřeženém okamžiku vám scvaknou šuplerou kůži na břiše a hned udeří na hostinského: Padesát tisíc pokuty! Obsloužil jste tlusťocha! Pak mi zatrnulo. Uvědomil jsem si, že zanedlouho budou poslanci hlasovat o tom, jestli se bude smět v hospodách kouřit, nebo ne.
Čím dál častěji vzpomínám na dědu. Měl hospodu a než mu ji komunisté v 50. létech ukradli, byla tím nejsvětlejším příkladem toho, co je individuální svoboda. Děda jako hostinský nebyl tak úplně svobodný. Musel respektovat berňák a policejní hodinu, počítat, jestli si může vzít hypotéku, aby mohl postavit kinosál (mimochodem první ve Středočeském kraji), a jestli to, co zbude, uživí rozrůstající se rodinu. A musel se řídit podle přání těch, kteří tu byli opravdu svobodní: hostů. Pokud se neprali a platili, mohli si v hospodě dovolit to, co si nemohli dovolit ani doma: říkat, co chtějí, jíst, pít a vydávat zvuky i pachy po libosti. Svoboda hospody byla ideálem, judikaturou svobody obecné; podobně jako greenwichský čas nebo nultý poledník. Přežívala dokonce i za totality; za války se tu poslouchal Londýn a za komunistů zpíval Kryl.
Děda naštěstí zemřel ještě dřív, než hospodu znárodnili. Jinak by se asi upřímně divil, kdyby mu někdo cizí začal nařizovat, co má vařit, co čepovat, zda na stolech mají být ubrusy, nebo nikoli a jaké tam má mít židle. O svobodě projevu ani nemluvě. Vážený, řekl by mu, já to tu financuju, jsem tu hostinský - tedy hostitel - a já si určuju pravidla. Vy jste host. A jestli se vám to tu nelíbí, vaše svobodná volba je jít buď jinam nebo si tuhle hospodu koupit a vést ji podle svého!
Užasl by, kdyby mu někdo řekl, že se tu nebude kouřit: Tohle je má hospoda v mém domě, pane. A jestli tu někdo zakáže kouřit, můžu to být zase jen já. A jen já nesu riziko, jestli na tom vydělám, nebo prodělám, jestli splatím splátky, které jsem si propočetl podle pravidel, která vy teď chcete měnit a vybírat mi hosty! Buď prohlaste kouření za nezákonné, nebo jděte jinam, kde se nekouří...
Jsem rád, že už nežije, že se nemusí rozčilovat nad tím, jak se plíživě vrací ten komunistický trend diktovat zvenčí pravidla uvnitř objektů, které patří jiným. A jak pořád ustupujeme. Nikoli my, kuřáci, nýbrž my, zastánci svobodné volby. Jak jedna skupina hostů vytlačuje jiné na předzahrádky domů, které nepatří ani jedné z nich, a ještě křičí: Hostinský jim tam přitápí plynem! Sice za své, ale znečišťuje povětří!
Připustíme-li totiž totální zákaz kouření v prostorách, které patří někomu jinému než státu, můžeme klidně připustit i ten zákaz obsluhovat tlusťochy. A jednou nám kontrolor s tukoměrem řekne: Ty nežer. Nelíbíš se mi. Nebo dokonce: Jak to, že sis objednal vepřo-knedlozelo, když jsi Židák! A proč sis ho neobjednal ty, hubeňoure? No honem, honem!
***
Jednou nám kontrolor s tukoměrem řekne: Ty nežer. Nelíbíš se mi. Nebo dokonce: Jak to, že sis objednal vepřo-knedlo-zelo, když jsi Židák!
