Po semifinále se radoval, zvedal ruce a mával do hlediště, když postoupil mezi nejlepších osm překážkářů na světě. Po finále ale odcházel z cílového prostoru zdrcený. Jen stál a tupě zíral do neznáma. „Kolik to bylo?“ ptal se.
Až když viděl oficiální výsledky, uvědomil si, v jaké byl společnosti. „Pak mi došlo, že jsem šestý, že to není tak špatné. Už mi docvaklo, že to není tak hrozný,“ usmíval se už před novináři.
V semifinále běžel rychleji o pět setin. To byla kaňka na finálovém běhu. Vedle sebe měl nakonec pátého Jamajčana Wignalla a zejména čtvrtého Brita Sharmana. „Zrovna s tím jsem nechtěl prohrát. Chtěl jsem být nejlepší Evropan,“ řekl.
„Soupeříme spolu a já chci být lepší. Ale těší mě, že jsem nejrychlejší běloch na světě,“ vypíchl čtyřiadvacetiletý atlet zajímavost. I jeho trenér Luděk Svoboda byl nadšený. Jeho svěřenec byl totiž prvním českým překážkářem v historii finále mistrovství světa. „Pro mě i pro trenéra je to velký úspěch. Říkal, že to je masakr. Přiběhl do masérského stanu a ječel, jak já po semifinále,“ svěřil se překážkář.
