Od svého pobytu v Colmaru se Paracelsus intenzivně zabýval syfilidou. V Norimberku měl příležitost tuto chorobu studovat a detailně popsat. Na neštěstí pro něj však byla tato nemoc kontroverzní nejen z lékařského hlediska, ale její léčbu komplikovala i obchodní politika.
Girolamo Savonarola, hlásající na vrcholu své moci ve Florencii roku 1495 pekelné plameny, varoval, že se Bůh chystá potrestat hříšné italské vládce i kleriky „velkou metlou“. „Vy s ďáblem spojení služebníci, když jste tak zvrácení,“ hřměl z kazatelny, „kéž vaše ledví chlípností shnije.“
A tak se i stalo. Roku 1494 začali hýřící francouzští vojáci v Neapoli podléhat hrozné nemoci, kterou nikdo předtím neviděl. Symptomy, jež pozoroval u nepřítele, popsal Marcellus Cumano, vojenský lékař benátských vojsk: Několik vojáků nebo pěšáků mělo v důsledku kvašení šťáv tvář a celé tělo pokryty vřídky. Ty vypadaly jako prosná zrna a obvykle se objevovaly na vnějším povrchu předkožky nebo na žaludu a byly doprovázeny mírným svěděním. Někdy byl prvním příznakem jediný vřídek, vypadající jako nebolestivá cysta, ale v důsledku škrábání vyvolaného svěděním docházelo postupně k mučivému zvředovatění.
Bolesti byly tak silné, že oběti celé dny a noci ležely a křičely. S postupujícím onemocněním uhnívalo maso až na kost.
Vina se svalila na ženy O převládajících společenských zvyklostech hodně vypovídá skutečnost, že s pohlavním stykem se začala choroba spojovat až po určité době. Dokonce i po přijetí této teorie docházelo často k jejímu popírání. Lékař Scanaroli z Modeny možná svým pacientům příliš důvěřoval, když prohlásil, že pozoroval případy syfilidy i u panen a sexuálně neaktivních mužů.
Sexuální volnost - a její nová rizika - zasáhla všechny společenské vrstvy. Syfilidou údajně trpěli papežové Alexandr VI. a Julius II. Velký záletník francouzský král František I. se měl nakazit vinou pomstychtivého právníka, jemuž nasadil parohy: ten se nechal záměrně nakazit od prostitutky, protože věděl, že jeho žena potom přenese chorobu na krále.
Když se zjistilo, že syfilis je pohlavně přenosná, svalila se vina ihned na ženy. Podle tohoto názoru přenášela nákazu žena, která měla „rány“ v lůně a přitom došlo k pohlavnímu styku s nakaženým mužem. „Když tato věc zasáhne ženy,“ tvrdil německý humanistický básník Ulrich von Hutten, „sídlí v jejich tajných místech, kde jsou malé boláčky plné jedu, a ty jsou velmi nebezpečné pro ty, kteří se s nimi nevědomky zapletou.“
Mělo se za to, že ženy ve skutečnosti touto chorobou netrpí, ale nakazí se jí a přenášejí ji na muže -tím snáze, že syfilitická žena byla údajně chtivější. Muž se mohl podle některých názorů vyléčit pohlavním stykem s pannou (jak dnes věří řada Afričanů v případě AIDS).
Rtuť místo krému Za rychlé rozšíření syfilidy ale mohly přesuny armád napříč Evropou. Vojenské tábory byly plné prostitutek a ani strach z nakažení zjevně nepotlačil smyslnost vojáků.
Syfilis ovšem ve skutečnosti nebyla největším zabijákem: ve srovnání s počtem lidí, kteří zahynuli morem, byl počet zemřelých zanedbatelný. Ale její nepříjemné a příliš viditelné následky z ní činily chorobu na počátku 16. století velmi obávanou a proklínanou. Co mohli lékaři dělat, když se ji snažili vyléčit?
Protože to nebyla choroba známá (nebo v každém případě popsaná) ve starověku, Avicenna a Galénos tady nepomáhali. Možná proto tak lákala Paracelsa, který se jí jako celibátník neměl důvod obávat.
Arabští lékaři doporučovali pro některé kožní problémy léky obsahující rtuť, a protože se syfilis projevovala jako „vnější“ onemocnění, používaly se k její léčbě právě takové přípravky. Jeden typ léčby obnášel vtírání tekutých přípravků obsahujících rtuť do kůže; jiný byl založen na vdechování par z mísy horké rtuti. „Noc s Venuší,“ říkávalo se tehdy, „vede k životu s Merkurem“ (to bylo alchymické označení rtuti).
Vdechování rtuti mělo nepříjemné vedlejší účinky: po týdnu nebo dvou se začaly pacientovi viklat a vypadávat zuby. Podle Huttena zjišťovali takto léčení pacienti, že „celé hrdlo, jazyk i horní patro jsou plné boláků, jejich čelisti otékaly, vypadávaly jim vlasy a postupně vyměšovali páchnoucí šlemy a výkaly, jež znečistily a nakazily, cokoli potřísnily“. Lidové léky, i když snad méně škodlivé, byly také odporné. Gaspar Torella z Valencie doporučoval mimořádně odpuzující léčbu, jež sestávala z přiložení kohouta nebo holuba oškubaného a staženého za živa nebo napůl přeříznuté živé žáby na zvředovatělý penis.
Kolem roku 1517 byl nalezen nový lék. Z Hispanioly (dnes Haiti) se vrátili námořníci s guajakovým dřevem, z nějž se dal připravit lék proti syfilidě. Jeho původ v Západní Indii (tedy na ostrovech v Karibiku) odpovídal názoru (který podporoval v jiném kontextu i Paracelsus), že na tamní onemocnění je třeba aplikovat tamní léčbu.
Guajakové dřevo bylo možná objeveno během misie do Nového světa, již vyslal kardinál Matthäus Lang ze Salcburku, který (stejně jako mnoho jiných kardinálů a biskupů) byl sám syfilitik. Z odřezků dřeva se připravoval odvar. Vzniklá pěnivá břečka se přikládala na syfilitické boláky a pacient ji pil. V ideálním případě byl uzavřen po 30 dní v nevětrané místnosti. Léčbu guajakovým dřevem podstoupil i sám Hutten a napsal pamflet jako chválu na její prospěšnost. Přesto jej syfilida nakonec zabila. Poptávka po tomto zázračném dřevě však neobyčejně rostla.
Léčba ale nebyla vůbec levná, protože surovinu bylo třeba dovážet ze Západní Indie (chudí museli i nadále vystačit se škodlivou rtutí). Vysoká cena, jež mohla být požadována za guajakové dřevo, dala vzniknout prosperujícímu obchodu.
Když se tato možnost objevila, vyžádali si podnikaví Fuggerové z Augšpurku od císaře Karla V. monopol na prodej guajakového dřeva náhradou za půjčku, díky které mohl Karel uplatit volitele císařského trůnu. Na vyléčení samotného císaře ze syfilidy však guajakové dřevo nestačilo a říká se, že používal ještě exotičtější lék, jehož základem byl kořen z reveně dlanité (Rheum palmatum), tzv. čínského kořene.
Když začal Paracelsus ve svých traktátech o syfilidě zpochybňovat účinnost guajakové léčby, ohrozil tím nejen zavedenou praxi lékařské profese, ale také lukrativní obchod, z něhož profitovali nejmocnější obchodníci v Evropě. Tuto léčbu posvětila i církev, částečně proto, že ochod Fuggerů probíhal pod její záštitou, jistě však i proto, že tuto léčbu podstupovalo i hodně kleriků.
Paracelsus onemocnění důkladně prostudoval a jeho popis symptomů ukazuje, že byl schopen věc osvětlit, ale také roznítit emoce. Byl přesvědčen, že je guajaková léčba bezcenná; podobně však nedůvěřoval ani podávání velkých dávek rtuti, jimž připisoval spíše nežádoucí než příznivé účinky.
„Provádíte poslední pomazání pacientů pomocí rtuti,“ prohlásil roku 1538, „vykuřujete rumělkou, omýváte sublimátem rtuti a nechcete, aby lidé říkali, že je to jed; přesto to je jed a vy jej podáváte člověku.“ Jak říkal, ve rtuti „je skrytá zima, chlad a sníh“.
Rtuť však je proti syfilidě účinná - a skutečně byla prakticky jediným známým lékem až do okamžiku, kdy byl roku 1909 objeven lék Salvarsan, jehož základem je arzen. Paracelsus však pochopil, že její účinnost s množstvím neroste. Spíše jde o problém nalézt skutečně správnou dávku. To, co je v nadměrné dávce jedem, může být lékem, užívá-li se přiměřeně a ve formě pečlivě připravené lékařem, tvrdil Paracelsus.
Tento závěr se nikomu nelíbil. Fuggerové nemohli jen tak nečinně přihlížet, jak se jejich výnosné dřevo ze Západní Indie znevažuje, a ačkoliv se podíleli i na prodeji rtuti, nebyl v té době trh se rtutí příznivý a ještě na něj nezískali monopol. Když tedy Paracelsus vydal v Norimberku pamflet kritizující používání guajakového dřeva, koledoval si opět o problémy.
Nepřízeň městských lékařů si vysloužil již dříve. Těm byl od svého příchodu do města podezřelý a brzy jej vyzvali k veřejné disputaci. Paracelsus si byl vědom svých zkušeností z minula a navrhl něco jiného: když jej nechají léčit syfilitika, ukáže jim, co dovede.
Za městskými branami byla karanténní nemocnice pro „leprózní“ - v té době se slovo lepra používalo pro označení zhoubných onemocnění kůže a svalů včetně syfilidy a postižení zvaného elefantiáza neboli „řecká lepra“. Paracelsus zřejmě vyléčil devět z patnácti pacientů v nemocnici - to je potvrzeno v norimberských městských archivech, ačkoliv musíme spíše předpokládat, že vše, co se mu skutečně podařilo, byla úleva od příznaků nemoci.
Podvodníci a tlusté vdovy Zázračná léčba však nepřátelsky zaměřené lékaře nijak neuklidnila a nadále Paracelsa ostouzeli. On jim jejich komplimenty vracel a nazýval je podvodníky, kteří se oženili s „tlustými vdovami“, a obvinil je z ovlivňování léčby pomocí kouzel, jež zakrývají vzýváním jmen svatých.
Po pamfletu o syfilidě vydal Paracelsus rozsáhlejší dílo O francouzské nemoci, jehož podtitul -„O podvodnících“ - odhaluje jeho celkový tón. Obsahovalo průkazné zhodnocení všeho, co se týkalo obchodu s guajakovým dřevem včetně důvěřivých norimberských lékařů, kteří dřevo předepisovali:
Duchovní i světští obchodníci vám lékařům přivážejí dřevo a od nich přebíráte lékařskou teorii a praxi... Červený klobouk (kardinál, pozn. autora) a Fuggerovy povozy vám přivážejí dřevo, ne však jeho vlastnosti... Cožpak jste se ve škole nic nenaučili, že se teď musíte učit svému umění od Fuggerů a nechat kardinála, aby si hrál před vámi na učitele?
Philip Ball vystudoval chemii na univerzitě v Oxfordu a fyziku v Bristolu. Působil řadu let jako editor prestižního vědeckého časopisu Nature. Text je ukázkou z knihy Ďáblův doktor, kterou vydalo nakladatelství Academie. Text zkrátila redakce Lidových novin.
***
Francouzská nemoc děsila víc než mor
Poprvé se syfilis objevila mezi francouzskými vojáky a podle toho získala i své označení. V 16. století děsila celou Evropu. Nezabila sice tolik lidí jako mor, ale hrůzu vyvolávaly především její viditelné následky: hnisavé vředy nebo rozpadající se tkáně. Syfilis se původně léčila rtutí a také guajakovým dřevem dováženým z Karibiku. Paracelsus se snažil tehdejší svět přesvědčit, že používání exotického dřeva nezabírá, a jen vytahuje peníze z kapes nemocných chudáků.
Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493 - 1541) přijal během života jméno Paracelsus, aby vyjádřil své přesvědčení, že má větší (para) schopnosti než římský lékař Celsus. Tento lékař, alchymista a astrolog stojící na hranici mezi středověkem a moderní dobou učinil několik důležitých objevů, předznamenal a reformoval medicínu, a bývá proto nazývaný Lutherem lékařství.
Dřevoryt z Paracelsovy Eseje o francouzské nemoci znázorňuje přípravu léku z guajakového dřeva.
Následky syfilidy zachytil roku 1496 Albrecht Dürer. Datum na glóbu souvisí s tvrzením Theodorika Ulsenia, městského lékaře z Norimberku, že nemoc způsobila konjunkce Jupiteru a Saturnu roku 1484.
Vdechováni rtuti mělo nepříjemné vedlejší účinky: už po týdnu či dvou se pacientovi začaly viklat zuby
