Komunismus. V rozhovoru s Antonínem J. Liehmem v knize Generace romanopisec uvedl: „Ta doba neměla smysl pro humor, ale vytvářela bezděčně báječné paradoxy. Předepsaným uměleckým směrem byl realismus. Nesměl mít ovšem přitom s realitou nic společného. Pěstoval se kult mládí. Skutečné mládí nám však bylo docela odejmuto. Doba byla brutální, ale v tehdejších filmech se pohybovali jen nesmělí a cudní milenci. Hlásala se samá radost. Ale žádnou legraci jsme si nesměli dovolit.“ Hudba. Romanopiscův otec byl hudební pedagog a klavírista. Sám Milan Kundera studoval v mládí hudební kompozici u Pavla Haase, bratra známého herce Huga Haase, a později také u Václava Kaprála. Již v Žertu se objevuje hudební téma, a to ve čtvrtém dílu Jaroslav, kdy textem prostupují i notové zápisy. V pozdějších esejích se Milan Kundera zabýval především díly Leoše Janáčka.
Poezie. Autor vydal tři sbírky -Člověk zahrada širá (1953), Poslední máj (1955) a Monology (1957). První sbírka obsahuje kupř. Báseň Není, soudruzi, hned nepřítelem ten: „Není, soudruzi, hned nepřítelem ten,/ kdo s sebou vleče na zádech batoh smutků, pochyb, zlozvyků./ Možná, že ten člověk i s tím těžkým batohem/ raděj než mnohý z vás dá život za republiku.“
Poema Poslední máj pojednává o Juliu Fučíkovi: „Loučí se nebe se sluncem./ Je jako dětská slza čisté./ Sklonil se k Fučíkovi Böhm: „Podivní jste, vy komunisté.../ Podobáte se rybáři, jenž uzřel/ v daleké mlze pannu lunu/ a do hluboké vody za ní/ vyběhl omámeně z člunu.“
Monology pak přinášejí již verše intimnějšího ladění: „Proč jsi tak krásná?/ Kdybys aspoň měla pihy, abych ti je věčně mohl sbírat s tváře!/ Kdybys aspoň trošinku šilhala!/ Celý život bych na kolenou/ přemlouval to odvrácené oko.“ Dnes autor nová vydání poezie nepovoluje. Povídky. V rozpětí let 1963-1968 vyšly tři sešity Směšných lásek. Knihy byly publikovány v edici Život kolem nás. První svazek obsahuje povídky Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát, druhý Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel a Falešný autostop, třetí pak Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh a Doktor Havel po dvaceti letech. Následně autor vyřadil povídky Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček a Zvěstovatel. Ze sedmi povídek později sestavil román: „Je lépe podtrhnout na Směšných láskách jejich románovost, jako jsem to udělal v Německu a Španělsku? Anebo je nechat knihou povídek? Upřímně řečeno, nevím. Ale v Čechách jsou Směšné lásky známy už víc než dvacet let jako sbírka povídek a nebudu na tom nic měnit.“ Film. Romanopisec absolvoval FAMU, kde později přednášel. Podle jeho próz vznikly čtyři filmy: Nikdo se nebude smát Hynka Bočana, Žert Jaromila Jireše, Já truchlivý bůh Antonína Kachlíka a Nesnesitelná lehkost bytí Philipa Kaufmana.
Divadlo. Stejně jako autor nepovoluje nová vydání své poezie, nepovoluje již dnes ani inscenování her Majitelé klíčů (1962, Státní cena Klementa Gottwalda) a Ptákovina (1969). Třetí divadelní hrou je „pocta Denisi Diderotovi“ Jakub a jeho pán, který měl premiéru v roce 1975, knižně vyšel v roce 1992.
Autointerpretace. Nikoliv až v poznámkách autora za romány, nýbrž již v „lyrickém věku“ měl Milan Kundera potřebu vysvětlovat svá díla. V článku O sporech dědických z roku 1955 píše: „Když jsem si v duchu skládal petřínské drama Fučíka a Böhma, cítil jsem od samého počátku, že tu nesmí jít o pouhou rekonstrukci určitého životopisného motivu. Chtěl jsem, aby toto drama nabylo významu až jakéhosi - smím-li to tak říci - novodobého mýtu... Nicméně, mluvímli tu už o sobě, tedy mne to vždy nezadržitelně táhne k tomu, komponovat své epické pokusy ve scénách. Věřím, že scénou se v čtenáři nejsugestivněji evokuje pocit skutečnosti. Čtenář neslyší vypravěče, slyší dialog postav, neslyší verše, vidí situaci, prostředí, krajinu. Neslyší o skutečnosti, je vtažen do skutečnosti. Nečte báseň, ztrácí se v básni.“ Eseje. Vedle psaní románů se Milan Kundera „umění románu“ věnuje v esejistických knihách. Dosud vyšly tři. První z nich, Umění románu (1986), má totožný název jako autorova kniha o díle Vladislava Vančury z roku 1960. Dalšími esejistickými knihami jsou Zrazené testamenty (1993) a Opona (2005). Milan Kundera své eseje postupně „počešťuje“. Nejprve vycházejí v měsíčníku Host, knižně dosud byly publikovány ve čtyřech svazečcích: Můj Janáček (2004), Zneuznávané dědictví Cervantesovo (2005), Kastrující stín svatého Garty (2006) a Nechovejte se tu jako doma, příteli (2006).
Romány. „Na čem lpím? Na bohu? Na vlasti? Na lidu? Na individuu? Odpověď je stejně směšná jako upřímná: nelpím na ničem než na zneuznávaném dědictví Cervantesově.“ Prvním románem byl Žert (1967), v České republice dále vyšla Nesmrtelnost (1993), Valčík na rozloučenou (1997) a Nesnesitelná lehkost bytí (2006). Na tuzemská vydání tak dále čekají Život je jinde (1973), Kniha smíchu a zapomnění (1979) a francouzsky psané romány La Lenteur (1995), L’identité (1997) a L’ignorance (2003).
***
O špatných básnících
„Milý příteli, nejenže vaše verše stojí za hovno, ale nikdy nebudou stát za nic lepšího. -To je smutné, řekl mladý básník, tak tedy budu celý život muset psát špatné verše. A náš pán řekl: Varuji vás, mladý básníku! Ani bohové, ani lidé, ba ani patníky neodpouštěly nikdy prostřednost básníkům! A básník pravil: Já vím mistře, ale já si nemohu pomoci... Mám strašné puzení psát špatné verše. - Varuju vás! napomínal ho znova náš pán a tehdy mu mladý básník odpověděl: Já vím, že vy jste velký Diderot a já jsem špatný básník, ale nás špatných básníků je víc, my vás vždycky přehlasujem! Celé lidstvo se skládá ze samých špatných básníků! I publikum, to jsou duchem, vkusem, smýšlením samí špatní básníci! Proč si myslíte, že by špatní básníci ubližovali špatným básníkům? Vždyť ideálem špatných básníků, jimiž je lidstvo, jsou nepochybně špatné verše! Což když se stanu velkým a uznaným básníkem právě dík tomu, že píšu špatné verše?“ (z divadelní hry Jakub a jeho pán)
