Národní divadlo slavilo 125 let od svého znovuotevření a také se připomínalo čtvrt století od dokončení jeho rozsáhlé rekonstrukce, do níž tehdejší „stranavláda“ nalila nemalé částky. Vedení ND určitě patří pochvala za to, že z půlkulatého výročí celonárodní atrakci a zlatou kapličku zviditelnila jaksepatří. Řekla bych ale, že zajímavější než jak to bylo s roztahujícíma se nohama trig, jsou okolnosti zmíněné rekonstrukce, tak jak je nabídla v cyklu Retro Česká televize. Možná neradi, ale znovu jsme si uvědomili, že tohle Národní vlastně už není tím Národním, po jehož jevišti chodily velké zjevy českého divadla. Jeho břicho je dávno vykuchané a nově vyztužené. Ten pohled do vydlabaného vnitřku před víc než pětadvaceti lety byl strašidelný a mohl si ho dopřát každý, kdo šel tehdy kolem. Stačilo během dlouhého oběda pilných pracovníků vlézt za ohradu. Ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu, jak jsme otevřeli malá dvířka pod střechou s nápisem Vstup zakázán pod pokutou 5 zlatých a pod námi se otevřela čtyřicetimetrová hloubka. Inu, zákazy se mají dodržovat. Samozřejmě, že bylo třeba stařičkou budovu přizpůsobit požadavkům moderního divadla, protože tahat kulisy rumpálem už by dnes sotva bylo možné, ale nelze se ubránit pocitu, že tenhle způsob záchrany památek je vlastně nesmysl - kde je ona památka, když z ní zbudou „pravé“ jen obvodové zdi? Architekti Řepa a Gleich ovšem o opravě budovy vyprávěli velice poutavě a připomněli několik málo známých detailů, například, že po slavnostním představení Libuše pro papaláše v roce 1983 zmizelo více než sto mosazných kuliček ze zábradlí, jelikož přesně pasovaly na šaltpáku od škodovky. Oba pánové ještě prozradili, že Rudolf Hrušínský a Josef Kemr tajně ukryli při rekonstrukci do levého portálu poselství pro budoucí pokolení. A oni jsou už jedinými pamětníky a musí to národu sdělit. Jen aby tam místo vznešeného vzkazu nakonec nebylo něco přízemního a znevažujícího třeba: Polibte si šos, nebo Kdo je zvědavý, bude brzo starý. To by asi strážci tradic neunesli, ale zlatá kaplička klidně, protože tu s námi je těch 125 let. A také viděla horší věci než podobné srandičky, a i když je to taková nudná eklektická budova, bez ní by to prostě už nešlo.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
