O KNIHÁCH
Vydali jsme se vlakem do Českých Budějovic. Jednak se vykoupat ve slavném budějovickém bazénu, jednak dát tomu městu jasně najevo svou přízeň. Na nádraží PrahaVršovice jsme dostali k jízdenkám zdarma Mladou frontu Dnes. Úlek nastal až během brzdění v Táboře: do našeho kupé vstoupila paní středního věku a se slovy „Tábor! Tábor!“ začala ne snad hrubě, ale rázně třást mužem spícím naproti mně. „To je můj manžel,“ řekla jsem nelogicky místo situačně vhodnějšího „Ten pán jede do Budějic“. Žena beze slova odešla a vystoupila.
Muž zase usnul a já četla v darovaných novinách rozhovor na téma Deset knih, které změnily svět. Vyvrcholil výrokem Václava Bělohradského, že v roce 1856, kdy vyšla Babička, „tato kniha ,očí před skutečností bojácně zavřených‘, vyšla ve Francii Madame Bovary, kniha ,očí před skutečností odvážně otevřených‘“.
Nato se mi vybavila moje babička a její rada: „Nehádej se s lidma.“ A ještě dodatek: „Zvlášť ne v novinách.“ Hádat se v tomto případě by bylo opravdu nedorozumění: Václav Bělohradský totiž v rozhovoru neskrývá, že se prvotně nezajímá o knihy, ale o vlivné interpretace knih. Podstatnou skutečností týkající se Babičky je pro něj fakt, že jde o „nejvíce zneužitou knihou v české historii“ a že nacionalisti a komunisti v ní viděli „nevysychající pramen národní síly a optimismu“. Že si Babička za to zneužití může tak trochu sama, výslovně neřekl, jen to naznačil, třeba těma bojácně zavřenýma očima. O Babičce to tedy možná něco vypovídá a možná nic, to je jasné, nehádám se s lidma, dívám se z okna.
Přede mnou se místo krajiny míhají slova: odvážně - otevřené oči - skutečnost. Vzpomenu si taky, co mi kdysi řekl muž, když si přečetl Babičku japonsky. „Čtyřikrát jsem brečel.“ Kdy brečel? Třeba když umřela Viktorka. Skutečně, zapomněli jsme na Viktorku!
Knihy otevírají oči, a proto není občas od věci otevřít i ty knihy. Nejdřív Paní Bovaryovou. Před čím otevřela oči? Před utrpením měšťanů. Paní Bovaryová žije v dostatku, ale stále se jí něčeho nedostává. „Matko Rolletová!“ praví paní B. poslední den svého života, „dusím se, rozšněrujte mne.“ Žije v dusnu a sama se dusí. S touto neideální, chvílemi prudce sentimentální, chvílemi tvrdě pragmatickou postavou se neztotožnil jen Flaubert, její utrpení - tedy i její skutečnost - může být blízké i čtenáři dnes a tady. A Babička je vůči tomuto jejímunašemu neštěstí vskutku netečná.
Ale není tu něco jiného, před čím zavírá oči Paní Bovaryová? „Myslete si, že mne Pánbůh opustil, že jsem ztracena na věky věkův, že mi není pomoci.“ To říká Viktorka kmotře kovářce, když už ví, že ztrácí duši. Nepomůže jí ani všemohoucí Bůh, ani téměř všemohoucí babička. Viktorčino utrpení nespočívá v nedostatku, spíš v přebytku nějaké skutečnosti, kterou s ní nikdo nesdílí! Nezavře oči před černým myslivcem, zabloudí a vydělí se z lidské společnosti. Paní Bovaryová se sama otráví, ale umírá v kruhu lidí. Viktorku zasáhne blesk a najdou ji mrtvou v jeskyni. Její utrpení se jeví vzdálené a neproniknutelné, lze ho vidět, ale nelze se do něj vmyslet ani vžít, protože by to znamenalo překročit nebezpečnou hranici. Hranici vlastní skutečnosti, potvrzené společensky.
Tím se nakonec vysvětluje, proč ta kurážná paní v Táboře tak usilovně lomcovala spáčem. Myslela to dobře. Chtěla mu otevřít oči. A z nějakého svého důvodu si byla jistá, že on potřebuje vystoupit ve stejnou chvíli a na stejném místě jako ona. Tábor, to byla pro ni skutečnost. Existenci Českých Budějovic si v tu chvíli prostě nepřipustila.
***
„Matko Rolletová!“ praví paní Bovaryová poslední den svého života, „dusím se, rozšněrujte mne.“
O autorovi| Daniela Iwashita redaktorka Orientace
