Je česká tradice několikatýdenního letního táboření uprostřed přírody ohrožena? Začala před sto lety a přes všechny ideologické zvraty vydržela dodnes.
Važme si toho. Každá tábořící generace totiž může být poslední. Západní trend je nemilosrdný -v Evropě i Americe je už téměř nepředstavitelné, že dvacetičlenný oddíl mladších dětí s několika málo vedoucími přijede na zelenou louku, kde složí z auta či traktorové vlečky táborové vybavení a během dalších pár dnů si zhotoví celé táborové městečko: postaví stany, nakácí dřevo na kuchyň a další táborové stavby, vykope latríny, pálí pěkně postavené ohně...
Jakkoli je poplach kolem nové hygienické vyhlášky trochu přifouknutý, přece jenom pozorujeme za uplynulých dvacet let neustálé přitahování šroubů. To, co nám kdysi dovolili dělat naši vedoucí, je dnes nemožné; mnohé by nestrávili rodiče, řadu dalších věcí a táborových situací regulují přitvrzující se právní normy, nad jejichž dodržováním bdí obávaná hygiena, zkoumající, zda se náhodou nekrájí uzeniny na stejném prkýnku jako zelenina.
Každý den má řád a účel Více primitivismu! Právě pod tímto heslem táboření v lesích kdysi začalo. A dodnes nejlépe vyjadřuje jeho náplň. Ale neidealizujme si vzdálenou minulost. Už v roce 1938 kritizoval Rudolf Plajner, pozdější velký náčelník Junáka, změkčilost, která se do táboření cpala. Na své inspekční cestě se setkal dokonce s peřinami ve stanech, nemluvě o maminkách jako kuchařkách.
Dobré letní tábory - opravdové tábory, ne Jaroslavem Foglarem už před více než půlstoletím kritizované prázdninové kolonie, kde děti nemusí nic dělat - jsou neocenitelnou a dnes již jen obtížně nahraditelnou školou občanství a lidství. Přijdeme-li o ně, co nám zbude?
Pokud chce ministerstvo školství opravdu řešit narůstající problémy mládeže, nemusí nutně kvůli každému z nich zavádět do škol nový předmět. Může zapomenout na všechny výchovy ke zdraví, etické, občanské a rodinné výchovy, volby povolání, finanční gramotnosti či jak se všechny postmoderní školské vymoženosti jmenují.
Namísto nich ať podporuje tábory a celoroční činnost skautských a jim podobných oddílů. Vždyť právě tam děti rozvíjí také svou fyzickou stránku - každodenní rozcvičkou, otužováním se v ranní rose, koupáním se ve studeném horském potoce, sportováním při olympiádách, náročnými terénními běhy. Mnohé děti mají dnes za dva týdny tábora víc pohybu než za všechny hodiny tělocviku za školní rok dohromady.
Tím, že v táborové dny dodržují pevný denní program, učí se, že každý den má mít řád a účel. Že se vstává i chodí spát ve stejnou hodinu; přičemž výjimka v podobě noční hry či stezky odvahy má svůj smysl. Spí a celé dny pobývají na čerstvém vzduchu. Co víc jim mohou dát školní výchovy ke zdraví? Na dobrém táboře je samozřejmostí, že se děti učí k sobě navzájem chovat ohleduplně, pomáhat si, konat dobré skutky, hrát fair-play -přičemž každý prohřešek by se měl promítnout do táborového hodnocení či být jinak „oceněn“.
Výchovná romantika Na táboře a v oddíle s všestranným programem mohou dorůstající děti rozpoznat i své vlohy pro další povolání. Nu a jelikož nekomerční tábory a oddíly nemají peněz nazbyt, učí se i té dnes moderní finanční gramotnosti. Vedoucí nemůže přijet z tábora s dluhem - a tak nechává kupovat jen to, na co jsou peníze. Je špatný stan, ale letos už na nový nemáme? Ušetříme a příští rok jej koupíme. Možná by na takové tábory měli povinně jezdit i dospělí, aby zjistili, že ne vždy a všude lze a je nutné žít na dluh. Chceme obědvat? Ne vše se dá koupit. A tak vám uprostřed lesů nezbývá nic jiného než se zapotit při přípravě dřeva, bez nějž neuvaříte, donést vodu z nedaleké studánky, oškrabat brambory a další zeleninu, po jídle umýt nádobí... Stále víc dětí se poprvé v životě setkává se škrabkou na brambory až na táboře; v posledních letech také přibývá těch, které až do tábora nikdy neumývaly nádobí - doma je přece myčka, jak to, že tady není?
Kde se ještě dnes zpívá státní hymna, kde se vzdává úcta státní vlajce? Na táborech, při jejím pravidelném slavnostním ranním vztyčování a večerním spouštění.
To vše dává dohromady vzácný konglomerát občanských a obecně lidských schopností a postojů. Děje se to záměrně v prostředí do určité míry primitivním, jež má kromě nezbytné dávky romantiky především výchovný účel. Důležitou občanskou a lidskou vlastností, jež je na táborech skrze foglarovské bobříky a další zkoušky podporována, je umět se překonat. Děti se učí odepírat si příjemné věci, pohodlnou postelí a splachovacím záchodem počínaje a sytým žaludkem konče -a potřebují to čím dál víc. Kolik sladkostí dnes přivezou rodiče o návštěvním dnu jednomu táborníkovi, tolik jich před patnácti lety neměl celý tábor dohromady. Byl by to velký problém pro ekonomiku, kdyby se víc lidí naučilo neplýtvat a vystačit s málem? To je jeden ze skrytých cílů skautské výchovy.
Ano, tábor je nebezpečný. Také už jsem párkrát vezl děti do nemocnice se zlomenou nohou, říznutím od pily, naštípnutými prsty - naposledy před deseti dny. Děkuji vždy Bohu, že se nestalo něco horšího. Ale celý život je nebezpečný - rizik se nezbavíme novými a přísnějšími vyhláškami. Anebo zbavíme, tak jak jich jsou zbaveni nesvéprávní lidé zavření v ústavech s permanentním dohledem a péčí. Skutečně tak chceme žít?
Chce-li z nás stát udělat poslušné ovce, ať vše zařadí pod svůj dohled, jak se mu to už daří při odebírání dětí matkám, které nechtějí spolupracovat s úřady. Ať vše nebezpečné zakáže - cigaretami a bůčkem počínaje, tábory konče. Nebo ať alespoň vše co nejvíc zreguluje. Kam bychom došli, kdyby děti neměly na táboře každý den na vyžádání teplou vodu? Třeba by ještě mohly zjistit, že se umí o sebe postarat a že nepotřebují všechny vymoženosti moderní doby. Že jednoduchý život, byť plný menších nebezpečí, je hodnotnější než ten přetechnizovaný a přeregulovaný. K čemu bychom pak měli všechny hygienické vyhlášky a starostlivé úředníky? Třeba by se ale z ovcí vyžadujících expresní půjčky na cokoli a toužících okamžitě uspokojit sebezvrácenější potřeby stali pevní a zásadoví lidé.
***
Na dobrém táboře je samozřejmostí, že se děti učí k sobě navzájem chovat ohleduplně, pomáhat si, konat dobré skutky, hrát fair-play.
Za uplynulých dvacet let pozorujeme neustálé přitahování šroubů. To, co nám kdysi dovolili dělat naši vedoucí, je dnes nemožné.
O autorovi| STANISLAV BALÍK, Autor je vedoucí skautského střediska Bludov politolog a skaut
