Nedá se na to zapomenout. Před pár lety jsem viděla dokument o erotickém životě staříků. Dokonale vyklidněná babička seděla s rukama sepnutýma v klíně a říkala něco na způsob: „No a to mě docela mrzí, poněvadž já o tom, že něco takovýho je, neměla celej život ponětí!“ Hovořila o objevu, který jí po revoluci přinesly časopisy pro teenagery, o ženském orgasmu. Nikdy ho nezažila – nevěděla, že ho vůbec zažít může. Že sexuální vyvrcholení není cosi, na co vlastní monopol muži. A to, co pak přecitlivělejší divačce téměř vehnalo slzy do očí, bylo její odevzdané pokrčení rameny a úsměv: „No, už to asi ani nezažiju.“ Vybavovat se o sexu bylo po valnou část života téhle paní zkrátka tabu. Aktivně pátrat, jak dosáhnout v posteli spokojenosti, mohly s čistým svědomím snad jen nevěstky. A dnes, když už je tabu ženského orgasmu pohřbeno, vězí vlastně babička v tabu dalším. Stáří se se sexováním nevylučuje a nikdy prý není pozdě začít si užívat. Sexuální tabu se proměňovala v čase. V takovém Lékařském rádci z roku 1903 se lze dočíst, že prachobyčejná masturbace je „neřest, zločin, který páše na sobě samém ten, kdo se ho dopouští“ či „úkaz stejně povážlivý jako sebevražda“. Za komunismu bylo tabu už samotné slovo homosexualita. Poprvé mohlo veřejně zaznít až v roce 1986 z Českého rozhlasu, když se varovalo před epidemií AIDS.
A pak také platí – jiný kraj, jiný mrav. Co je někde tabu, je jinde zcela normální. V některých státech USA je zákonem zakázáno ztopoření penisu na veřejných místech (třeba i pod kalhotami), v devíti amerických státech je zakázán nemanželský sex a v osmnácti zase sex orální. Novoguinejští Etorové zase věří, že semeno je nutné k oživení plodu, jenž do ženy vstoupil jako duch mrtvého předka. Pohlavní styk smanželkou je sice k početí dítěte nutný, ale je to ze strany muže také nepříjemná oběť, která nakonec povede k jeho smrti. Nebozí Etorové se sexu pokud možno vyhýbají jako peklu. A když už „jdou na to“, tak ho nesmějí provozovat v příbytcích, ale výhradně v lese. A stejně se to může ještě zkomplikovat – podle Etorů totiž zvuk a pach sexuální aktivity láká jedovaté hady, kteří se v lesích prohánějí… Eskymáci ze severní Aljašky povolují polygamii a páry si běžně „vyměňují manželky“. V Tibetu se zase dělí několik bratrů o jednu manželku. Ale co střední Evropa a speciálně Češi? Viditelně nejsou zasaženi ani puritánskými Američany, ani podivínskými přírodními národy. Co se sexu týče, vycházíme z opakovaných světových výzkumů jako národ nad míru liberální. Podle sexuologů za to může naše tradičně nízká religiozita. A tak o sexu neustále mluvíme (hymnou by nám mohla být třeba známá rapperská píseň Let’s talk about sex) a nijak se při tom prý nerozpakujeme. Je tedy pro nás toto pole lidského konání již zcela bez temných zákrut?
BABIČKA S DĚDOU JDOU NA VĚC
„Čtyři měsíce po smrti manžela jsem HO potkala. ON je má velká láska. Muž, s nímž jsem v třiašedesáti měla orgasmus! Bylo mu tenkrát padesát a byl velmi zkušený. Všechno mě naučil. Když jsme spolu byli poprvé, řekl: Velký Bože, dostal jsem pannu,“ říká jistá třiasedmdesátiletá Carla G. v knížce německé spisovatelky Renate Daimlerové Utajená touha. „Když jsme spolu v posteli, jsem v jeho rukou jako vosk. Je to pozdní erotika, projevila se nečekaně, jako příval. Jsem dnes citlivější a vnímavější než kdy v mládí. Miluju ho! U něj je to stejné. Byl už impotentní. Se mnou se mu vrátila potence,“ vyznává se zase osmdesátiletá Christine F. Renate Daimlerová nechala promluvit desítku žen po šedesátce o jejich sexuálním životě – všímala si totiž, jak velké tabu je stále ještě sex těchto „dříve narozených“. „Leží spolu v posteli. Obličeje přitisknuté k sobě, ruce něžně objímají tělo druhého. Její noha je položená přes jeho. Nádherní staří milenci. Tak přece jen to jde zobrazit. Je to dojemné, ani zdání něčeho trapného. V obličejích se jim zračí láska, v řeči těla spojení… Teprve teď čtu titulek pod fotografií ,Umírat v láskyplném objetí‘,“ popisuje Daimlerová, jak viděla ilustraci na téma umírání v týdeníku Zeit. Staří lidé ale souloží, přestože pro takového žáka základní školy je paranormálním j e -vem ze šuplíku Arthura C. Clarka už pouhá představa sexu jeho rodičů nebo kohokoliv nad čtyřicet. Ať se to pubescentům líbí nebo ne, lidská sexualita končí až na smrtelném loži! „V devatenáctém století se mělo za to, že ženská menopauza je znamením toho, že sexualita končí. Ženy, které ještě po přechodu toužily po sexu, byly označeny za choré a poslány k doktorovi na vyšetření. Dnes se návštěva lékaře doporučuje ženám, které po menopauze žádnou chuť na sex necítí,“ píše se v americké publikaci Women and Aging Lindy R. Gannonové, profesorky psychologie z univerzity v Illinois. V knize Utajená touha o sexu šedesátnic vzpomíná autorka Renate Daimlerová, jak jí kamarádka s nefalšovaným děsem v očích sdělila, že její tchyně se svým manželem po třiceti letech začala opět spát. Když byla v přechodu, vysvětlila muži, že „teď už vlastně nesmí“, a on opáčil: „To se mi hodí, už po tom stejně nijak netoužím.“ Když pak po letech tchyně onemocněla, muž ji ošetřoval, oblékal, svlékal, myl a mazal krémem proti proleženinám. Najednou se zase fyzicky sblížili. Jejich sexuální apetit už pak nemohlo zabrzdit ani to, že žena byla po celý život silně věřící katolička…
Podle světových statistik souloží páry ve věku 56–65 let jednou až dvakrát měsíčně, páry starší 65 let potom jedenkrát měsíčně. Přibližně 25 procent párů starších 55 let nemá pohlavní styk vůbec. V Česku vede intimní život skoro polovina lidí důchodového věku. „Ještě my jsme se učili podle doktora Hynieho, že orální sex je sexuální úchylka. Ta práce spočívá i v tom zbavit někoho pocitu viny. Třeba když těm lidem vysvětlím, že orální sex ve skutečnosti provádí sedmdesát procent národa,“ říká sexuolog Radim Uzel, který v domovech důchodců pořádá objasňující přednášky. Podle studie uveřejněné nedávno v časopise New England Journal of Medicine více než polovina mužů a čtvrtina žen nad šedesát let z celkem tří tisíc respondentů uvedla, že během uplynulého roku masturbovala bez ohledu na to, zda měli regulérní sex nebo ne. Polovina z těch, kteří ho měli, ovšem uváděla, že se v jejich intimním životě vyskytuje alespoň jeden sexuální problém, který je otravuje (37 % problémy s erekcí, 43 % nízké libido, 39 % problémy se zvlhčením vagíny, 34 % zažívalo neschopnost dosáhnout vyvrcholení). Ne každý je schopen impozantní erekce do devadesáti, proto čtrnáct procent mužů uvedlo, že k „vylepšení“ erekce používají léky. V Česku jsou podle odborníků senioři takovým „podpůrným“ prostředkům více než nakloněni, problémem je však jejich cena. Mnoho starších lidí také mívá potíže se srdcem, takže je musí oželet i ze zdravotních důvodů. „Pokud na Viagru finančně nebo zdravotně nemají, doporučíme jim nekoitální aktivity,“ říká sexuolog Uzel. V ložnicích dědečků a babiček tak nabývají na důležitosti masturbace, orální sex, něžnosti, mazlení. A zatímco muži řeší erekci, ženy si v pokročilém věku lámou hlavu zejména tím, kde vůbec do postele sehnat věkově přiměřeného partnera (s erekcí nebo bez). Na tisíc žen nad šedesát let totiž připadá v Česku už jen necelých sedm stovek stejně starých mužů.
HNED V PATNÁCTI
Na střední škole jsem poznala dívku, která poprvé souložila ve třinácti a nijak se tím netajila. Byla to příjemná, i když trochu promiskuitní studentka. Dnes je z ní milá žena, která pracuje v prestižní zahraniční firmě a žije ve spokojeném dlouhodobém vztahu. Přitom pokud by byla průměrnou respondentkou sexuologických výzkumů, měla by za sebou mít pár potratů, kapavku a deset prstů by jí nestačilo k vypočítání všech mužů, se kterými si kdy užila. Trpěla by nejspíš i depresemi nebo návaly úzkosti. Odborníci totiž měli dlouho za to, že předčasně zahájený sexuální život může neblaze ovlivnit budoucí mentální zdraví. Jak tomu ale nasvědčuje studie z americké Minnesotské univerzity uveřejněná v deníku Science Daily, nemusí to tak být. Ukazuje, že časné zahájení sexuálního života nemá na psychickou pohodu, pokud je k tomu správná konstelace, zase tak velký vliv. Vědci z univerzity porovnávali depresivní symptomy a nízkou sebeúctu u 8563 studentů po dobu osmnácti měsíců. Někteří v průběhu této doby zůstali bez sexuálních zkušeností, jiní ale ztratili panenství či panictví. Zjistilo se, že většina teenagerů nezažila depresi jako důsledek prvního sexu. Ti, co ji zažili, patřili k těm nejmladším (dívky mladší než patnáct a chlapci mladší než čtrnáct let). Co je ale důležitější, jejich vztah se po sexu rozpadl nebo vůbec neexistoval. Obzvlášť dívky byly podle výzkumu náchylné k depresi za předpokladu, že jejich vztah po sexu ztroskotal.
Obecně je však pravděpodobnost, že se deprese vylíhne z erotických radovánek v nízkém věku, údajně mizivá.
Je sice fakt, že čím dříve začínají lidé se sexem, tím více mají podle statistik v životě sexuálních partneinzerce rů, více je střídají, mají častěji pohlavní choroby a také zkušenosti se znásilněním a interrupcemi. Důvodem není ani tak sex jako spíš to, že jde o lidi, kteří jsou od povahy hazardéři a jdou do vztahů nezodpovědně, po hlavě. Pokud jsou ale mladí lidé od prvních sexuálních zkušeností „ve správných rukou“ a sexuální život se odehrává v kulisách spokojeného partnerského vztahu, mohou se takovému neblahému scénáři docela dobře vyhnout.
SEX Z ROZPAKŮ
Člověk se v pokročilejším věku rád oddává vzpomínkám na teenagerská léta, na „pohádku mládí“. Pamatuje si zpravidla jen to pěkné, ale taková puberta je někdy spíš jedno táhlé trauma – kymácení se na citové horské dráze, psaní slabomyslných básní, uhry a v neposlední řadě první sex. To téma je všudypřítomné.
Třída na gymplu se vždycky nakonec rozdělí na ty, kteří „to“ už dělali, a na ty, kteří „to“ – chudáci – ještě za sebou nemají (pokud mají tu odvahu a veřejně se k tomu doznají). Stane se, že k sexu dojde tak nějak „z rozpaků“ nebo následkem úspěšného přemlouvání. Chlapci o tom nemluví, ale často se stane, že „to“ dělají, aniž by se jim vůbec chtělo. Souloží, aby se o nich neřeklo, že zklamali. Ostatně sexuoložka Hana Fifková říká, že se v rámci své praxe poměrně často setkává s „aktivními až agresivními slečnami“, které se špatně vyrovnávají s tím, že si přítel dává v sexu načas anebo vůbec váhá, zda do něj jít.
Na jednu takovou prekérní situaci vzpomíná třicetiletý Honza, který nyní zařezává v jedné pražské realitce. Ten se jednou, když mu bylo osmnáct let, ocitl na jakémsi mejdanu. „Uprostřed noci po mně vyjela jedna holka, která se mi sice dost líbila, jenže problém byl v tom, že byla naprosto opilá a já střízlivej. Byl jsem tudíž hodně nervózní a ona na mě začala neodbytně sahat, vyloženě mě na sebe navlekla,“ popisuje zážitek. „No, snažil jsem se, ale nic moc z toho nebylo. Zato jsem pak z toho měl asi ještě rok trauma a se žádnou holkou jsem nemohl do postele!“ Říká se tomu „nechtěný sex“ a častěji ho zažívají děvčata jako následek nátlaku.
Nejedna teenagerka má první pohlavní styk jen kvůli tomu, aby ji neopustil její současný přítel. Podle českých výzkumů se valná většina mládeže rozhodne pro první sex z lásky a zvědavosti. Americký časopis Archives of Pediatrics and Adolescent Medicine však nedávno uveřejnil studii, ve které se čtyřicet procent zpovídaných adolescentních dívek přiznalo, že měly alespoň jednou „nechtěný“ sex, a asi deset procent z nich bylo k sexu vyloženě přinuceno. Někdy jde o psychický nátlak, vydírání, ale někdy dokonce o znásilnění mezi těmi, co spolu chodí. Častým případem násilí v USA je takzvané „date rape“ neboli znásilnění na schůzce.
„U nás se s tím zatím nesetkáváme často. Sexuální násilí totiž souvisí s konzervativními sexuálními postoji a tabuizací sexu, jako je tomu právě v puritánské Americe,“ říká sexuolog Petr Weiss. Přesto i v Česku je mnoho mladých děvčat, která neumějí sex odmítnout. „Je jim to hloupé, nechtějí vypadat jako husičky nebo podlehnou mýtu o tom, že vzruší-li se muž do určité míry, nelze už celý proces zastavit a musí se nechat doběhnout do konce. Pokud má dívka nízké sebehodnocení, snáze podlehne obavě, že ji partner opustí, nevyhovíli mu,“ doplňuje sexuoložka Hana Fifková.
SLABÝ MUŽ
Nedávno mi moje kamarádka Lada v restauračním zařízení vyprávěla, jak byla uvedena do stavu „šoku“, když si domů v dobré víře pozvala fešného člena turistického oddílu, do kterého v létě začala chodit. Na tenhle exemplář měla tato osmadvacetiletá učitelka s pevným tělem spadeno už dlouho. O to víc byla zhrzená, když ani po několika nekonečných desítkách minut nedospěl její objekt k ejakulaci. „Co je to? Odkdy chlapi neejakulujou?!“ rozčilovala se Lada. Kdyby víc četla sexuální příručky, věděla by, že anorgasmie mužů je málo známá, leč relativně častá porucha. Obzvlášť pak typ „situační anorgasmie“, kdy muž sice dosahuje orgasmu normálně při masturbaci, ale při pohlavním styku ne. „Výzkumy dokládají, že tato porucha má psychickou příčinu, většinou nevědomou úzkost,“ píše se v jedné z hordy knih o sexu, které každoročně vycházejí, s názvem Sex a rozkoš. Německá publikace vysvětluje, že se tato anorgasmie objevuje převážně u mužů, kteří mají mimořádně silnou vazbu na matku, u těch, co se obávají, že mají příliš malý penis, nebo kteří trpí náboženskými předsudky z páchaného hříchu. Nebo také – což němečtí autoři sice nezmiňují, ale příčina je to dost častá – když se chlapi napijí víc než dost. Alkohol totiž do jisté míry může působit jako afrodisiakum (u žen imužů), když se to ale přepískne, vytrácí se citlivost (a muž může být rád, že erekci vůbec má). Sexuolog Petr Weiss tvrdí, že poruchu ejakulace uvádí v různých výzkumech kolem pěti procent mužů. A vedle anorgasmie existuje také takzvaný „suchý orgasmus“, což je vzácná porucha organického, nikoliv psychického původu. Při orgasmu se sperma dostává místo dopředu do močové trubice dozadu, do močového měchýře. Muž tak může prožít regulérní orgasmus, ale bez ejakulace.
CHLAP TO NEDĚLÁ
Bylo jim jednadvacet a nesouložili. Když zase jednou začala naléhat, dopáleně popadl kabát a odešel do kina. Nebyl to Marťan, byl to jen muž, který odmítal sex. „Začali jsme spolu chodit a nejdřív to bylo v pohodě. V posteli to šlo. Upřímně: ne že by se Adam vrhal do nějakých experimentů, ale rozuměli jsme si,“ vypráví pětatřicetiletá Hana z Prahy, která pracuje v reklamě. Perfektně nalíčená brunetka v černém kalhotovém kostýmku vzpomíná na dobu, kdy byla „dívkou přírodního vzezření“, a když studia dovolila, ráda vyrazila pod stan, ve kterém s přítelem „dělali ty věci“. Jaké bylo ovšem Hančino překvapení, když hrstku týdnů od společného bydlení přestal intimní život mladého páru, jako když utne. „Za půl roku jsme to dělali maximálně pětkrát. Jednoho večera, když jsme šli z hospody, mě odmítnul a od té doby nechtěl vůbec nic – prostě nic.“ Když se přítelkyně přitulila, odpálil ji několika strohými slovy, případně počastoval „nymfomankou“. Hana se tedy urazila a stáhla – a tím pádem se v posteli přestalo dít cokoliv kromě spánku. „Nakonec mi došla trpělivost a přišel rozchod. Stejně tím, že přestaly jakékoliv dotyky a něžnosti, začal vyprchávat i cit, odcizili jsme se. Důvod rozhodně nemohl být, že by byl Adam přepracovaný, a neměl ani někoho jiného. Dnes si říkám, že byl buď sexuálně líný, nebo žárlil na moje studijní úspěchy a začal se mstít,“ rozkládá Hana rukama. Této ženě se však s největší pravděpodobností stalo jen to, co sexuolog Petr Weiss nazývá „nesouladem sexuálních potřeb“. Je to jeden z nejčastějších problémů, se kterými pacienti „doktorů sexu“ klepou na dveře ordinace. „Nespí se mnou!“ stěžují si tito lidé. Že existují ženy, které, aby nemusely souložit, mají večer „migrénu“, je známá věc. Jenže chtít se nemusí ani mužským. A to může šokovat. Vždyť už mladým dívkám je vtloukáno do hlavy, že muži chtějí sex prakticky kdykoliv a s kýmkoliv. „Každý má jinou potřebu sexuálního vybití amálokdy se stane, že se v páru setkají lidé se srovnatelnými sexuálními potřebami. Pokud jsou hodně jiné, jeden partner se stane vyžadovačným,“ říká Weiss.
V některých případech nesoulad „naléhání–couvání“ může u partnera s nižší sexuální potřebou vyústit až v dotykovou averzi. „Rizikovým obdobím je etapa přechodu od zamilování k lásce – tehdy se mohou ukázat rozdíly mezi potřebami obou partnerů, již bez ovlivnění chemickým koktejlem, který žene těla zamilovaných lidí do sexu první měsíce, maximálně první roky vztahu,“ doplňuje sexuoložka Hana Fifková. Její kolega Radim Uzel zase ve své knize Pod peřinou zmiňuje, že existuje i „legitimní mužská frigidita“. Pokud se muž necítí dobře psychicky (třeba po bolestivém rozchodu), není „divné“ ani to, že má málo chuti nejen k sexu, ale i kmasturbaci. Takové stavy nejsou nic nového a v žargonu doktorů mají název „situační reaktivní frigidita“. Doktor Uzel doporučuje zužitkovat tuto dobu jiným smysluplným způsobem, „třeba rybolovem“ nebo oprášením jiných koníčků.
JAK „PŘIROZENÉ“ JE ZNÁSILNĚNÍ
Znásilnění. Co horšího si dokáže žena představit? Darwinovi následovníci, američtí evoluční teoretici Randy Thornhill a Craig T. Palmer přišli před pár lety s tezí, která šokovala svět – znásilnění je prý jen další z mužských „rozsévacích“ technik, podporovaná přirozeným výběrem. „Znásilnění nemá své místo jen mezi lidskými bytostmi, ale také mezi mnoha druhy zvířat,“ píší vědci ve své knize Znásilnění – přirozená historie. Rozhodli se vyvrátit myšlenku, že znásilnění, tak jak to tvrdí feministky, „není o sexu“, ale jen a pouze o násilí. Thornhill a Palmer se opírají o poznatky, že většina obětí znásilnění jsou ženy v plodném věku, takže motivem útočníků je nejspíš touha, jakkoliv podvědomá, oplodnit. „Znásilnění není patologický čin, ale odvěká strategie k rozmnožování. Co je přirozené, nemusí být vždycky pěkné,“ říkají Thornhill a Palmer. A psycholog Neil M. Malamuth z Kalifornské univerzity v Los Angeles zase poukazuje na to, že schopnost mužů kopulovat se ženami proti jejich vůli může být jednoduše výsledkem mužské „obrovské kapacity k neosobnímu sexu“. Americká feministka Barbara Ehrenreichová se ale na adresu této premisy rozčílila v časopise Time: „Většina obětí znásilnění trpí dlouhodobými depresemi nebo ztrátou paměti – to jen těžko vede k úspěšnému mateřství. To je dost hloupý Darwinův exemplář, který neumí zasít své semeno bez toho, aniž by při tom rozbil ,nádobu‘.“
O autorovi| LINDA KHOLOVÁ, redaktorka Pátku linda.kholova@lidovky.cz
