Noční kluby a obří tržnice v pohraničí mohou mít pro Němce a Rakušany podobné kouzlo, jako mělo podloudnictví na Šumavě pro české obrozence.
Tak jako dnes děti s oblibou sledují ohňostroj, těšili se v padesátých letech minulého století školáci z rakouského Leopoldschlagu na nedělní „střeleckou zábavu“ u řeky Malše. Na druhé, české straně říčky nicméně nelétaly do vzduchu rachejtle, ale celé domy. „Tenkrát jsem jako malý kluk úplně nerozuměl tomu, proč někteří lidé, kteří se sešli na louce, vždycky brečí,“ říká dnešní starosta Leopoldschlagu Alois Böhm. Teprve později pochopil, že část diváků pravidelného nedělního představení sleduje, jak Československá armáda odstřeluje jejich domy. Tedy ta stavení, ve kterých jako takzvaní sudetští Němci žili až do poválečného odsunu z Čech. „Odstřelovalo se, nevím proč, vždycky v neděli, a tak byla louka na rakouské straně plná plačících lidí,“ vzpomíná Böhm.
Dalších čtyřicet let trvalo, než se bývalí obyvatelé českého pohraničí mohli na vlastní oči přesvědčit, jak to v jejich někdejší vlasti po pádu komunismu vlastně vypadá. Železná opona, neprodyšně oddělující od padesátých let komunistické Československo od kapitalistického Rakouska a Bavorska, se v roce 1989 otevřela a lidé z obou stran hranice se s očekáváním vydali přes hraniční přechody do neznáma. „Tenkrát jsme čekali i u nás nějaké zásadní změny, třeba ve struktuře hospodářství. Jenže když se podívám nazpátek, nic se z našeho pohledu vlastně nezměnilo a nezmění ani po vstupu Česka do schengenského prostoru,“ tvrdí Böhm. Rakouští sedláci dál ořou pole s traktory, které občas postaví na hranice na protest proti Temelínu, domy mají stále stejné majitele i stejnou podobu.
Zato na české straně hranic, považované kdysi mnohými Rakušany za jakousi říši zla, kolem níž chodí vojáci se samopaly a kde se domy vyhazují do vzduchu, se začaly dít věci. Vedle rozvalin sudetských domů vyrostly jako houby po dešti asijské tržnice, oprýskané fasády překryly nápisy „Night Club“ a „Neue Mädchen“ a podél silnic se začaly objevovat první prostitutky. Kdo ale čekal, že tahle proměna českého pohraničí u Bavorska a Rakouska představuje jen dočasnou daň za transformaci komunistické ekonomiky, zjevně se mýlil.
Ačkoliv se Česko už stalo plnoprávným členem evropského společenství a před čtrnácti dny vstoupilo do schengenského prostoru bez hraničních kontrol, obrázek českých pohraničních měst a obcí se příliš nezměnil. A mnozí čeští starostové přiznávají, že k tomu, aby člověk skutečně nepoznal, zda přejíždí hranice, nestačí jen přeříznout hraniční závoru.
Obchod je obchod Když komunisté po roce 1948 vystavěli na česko-rakouských a česko-bavorských hranicích železnou oponu, zrušili kromě možnosti běžného cestování přes hranice také výsadu, na kterou si v celé dlouhé historii nedovolil sáhnout žádný panovník. Odpradávna se lidé na obou stranách hranic nejen navštěvovali, ale také spolu obchodovali. A obchod přinášel ovoce oběma stranám.
Český král Jan Lucemburský dokonce vydal nařízení, podle nějž nesměl být ani v době těch nekrutějších válek jakkoliv omezen pohyb obchodníků přes hranice. Přitom ovšem platilo ve všech dobách jedno základní pravidlo, zjevně fungující i v době po pádu komunismu a otevření hranic: čím byly výraznější rozdíly v životní úrovni v Bavorsku, Rakousku a v Česku, čím více se lišily ceny zboží, tím větším rájem se stávalo příhraničí pro nejrůznější podloudníky, pašeráky a podvratné živly.
„V kapitule je mnoho lidí, kteří se živí výhradně černým obchodem. Často táhnou se svými věcmi, totiž s cukrem, kávou, tabákem, kapesními hodinkami, ale i s hedvábím a kožešinami v počtu až padesáti mužů po otevřené cestě se zbraněmi volně kolem rakouských mýtných a hraniční stráže, která nemá odvahu je zastavit...,“ napsal do svého hlášení na bavorské straně Třístoličníku celník Joseph Milbiller v roce 1796. V té době byla totiž v Bavorsku řada druhů zboží - cukr, sůl, káva, mouka i dobytek - mnohem levnější než v Čechách. V roce 1784 navíc Rakousko-Uhersko vyhlásilo státní monopol, zakazující dovoz brazilského tabáku, což znamenalo rozkvět pašeráctví.
I když novodobí podloudníci zbraně nenosí, a navíc hraniční kontroly a celnice zmizely, mnozí čeští starostové i podnikatelé v příhraničí si na nejrůznější trhovce s pančovaným zbožím či na pasáky prostitutek stěžují paradoxně podobnými slovy jako celníci v 18. století. Tedy tvrdí, že ekonomická síla „podloudníků“ je i ve světě volného obchodu a otevřeného Schengenu na hranicích taková, že ji nedokáže zastavit ani státní moc. Rozdíl oproti minulosti je ale údajně v tom, že se podloudný obchod u otevřených hranic dnes odehrává dokonce s tichým souhlasem státní moci.
„Prezident Klaus se stále obává o ztrátu naší národní identity. Jenže co to je naše národní identita? Podívejte se okolo,“ říká Václav Chabr, majitel penzionu v šumavské Železné Rudě, zahlcené asijskými tržnicemi a lákadly k návštěvě nevěstinců. Nikdo z Bruselu podle něj Čechy nenutil, aby si po pádu železné opony nechali v příhraničí vybudovat tři sta kilometrů dlouhý pás asijských tržnic, veřejných domů a špalírů pouličních prostitutek. „Tohle je naše skutečná identita, naše vizitka, nic, co nám nařizuje bruselská byrokracie. Vytvořili jsme si ji úplně sami a nikomu z politiků, včetně pana prezidenta, to, jak se zdá, příliš nevadí,“ tvrdí Chabr.
Nemá údajně vůbec nic proti pracovitým vietnamských obchodníkům, kteří v pohraničí zaplavili obce a města se zbožím, u nějž občasné kontroly prokazují pochybný původ, případně plagiátorství. „Oni jsou jen pěšáci v celé té mašinérii, řízené shora. Já se ale domnívám, že tady musí existovat nějaký generální štáb, z velké části ovládaný Čechy nebo přímo českými politiky,“ říká Chabr. Jinak podle něj není údajně možné, aby se v politických i policejních kruzích stále mluvilo o tom, jak k českým hranicím míří miliony tun pašovaného zboží pochybné kvality, jak pouliční prostitutky odrazují běžné turisty, a přitom se ani po vstupu Česka do schengenského prostoru na hranicích nic nezměnilo.
Když bude dnes starosta jakékoliv české obce podél česko-rakouských a česko-bavorských hranic vzpomínat na počátek porevoluční přeměny pohraničí, nebudou se jeho slova příliš lišit od toho, co řeknou jeho kolegové. A je úplně jedno, zda vede Dolní Dvořiště, Železnou Rudu, nebo České Velenice a zda je členem ODS, nebo KSČM.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Pravidlo nabídky a poptávky v obchodě mezi bohatými Němci a Rakušany a chudšími Čechy zafungovalo stejně, jako když dříve chudí Bavoráci prodávali do Čech levnou sůl a tabák. První rok nebo dva se prakticky nic nedělo a pak přišli k hranicím první, v naprosté většině čeští trhovci s porcelánem, sklem, becherovkou a cigaretami, prostě s veškerým zbožím, které byli Němci a Rakušané ochotni koupit. A na rozdíl od jiných, slibujících, ale neplatících investorů položili na stůl hotové peníze - neznámého původu. „Bylo to něco zcela nového. Město jim dokonce tenkrát pronajímalo místa a prodávalo dřevěné stánky,“ říká dnešní starosta Železné Rudy Michal Šnebergr.
Čeští trhovci poté pomalu mizeli a byli nahrazováni vietnamskými obchodníky. A radní v mnoha českých obcích a městech najednou začali zjišťovat, že se městská a obecní centra výměnou za miliony od trhovců přetvářejí ve stále se rozrůstající orientální bazar, který přitahuje jen jeden druh klientely, zatímco druhý odrazuje. Michal Šnebergr nechce hodnotit, který z jeho předchůdců má největší díl viny na tom, že je město s někdejšími ambicemi stát se bohatým horským střediskem plné tržnic, které do takového konceptu rozhodně nezapadají.
O tajemném propojení trhovců a pasáků s mnoha českými radnicemi se sice vyprávějí legendy, pátrání po možném „obchodním podílu“ některých politiků ale připomíná marnou snahu rakousko-uherských úřadů o dopadení slavného šumavského pašeráka - Tabákového Petra, který zemřel v roce 1913.
„Když se podíváte na další obce u hranic, scénář byl pokaždé stejný. V prvním volebním období se do obcí nastěhovali trhovci a zčásti i majitelé nevěstinců a ve druhém se začalo řešit, co s nimi,“ říká Šnebergr. Jenže pozdější tlak radnic na trhovce, aby se vystěhovali z obecních budov a pozemků, vyvolal podle něj ještě horší pohromu. Tedy alespoň co se týče vzhledu měst a obcí: „Vietnamci se začali hromadně stěhovat na soukromé pozemky a pronajímat a kupovat soukromé domy. A to za peníze, kterým majitelé prostě nedokázali odolat,“ tvrdí Šnebergr.
Podobné to bylo i v případě nočních klubů a nevěstinců, které ovšem nejsou ve vlastnictví vietnamských podnikatelů. „Když někdo nabídne takové peníze, že byste je vlastním podnikáním třeba v penzionu nebo v hospodě nezískali ani za deset let, pak to byla pro řadu místních podnikatelů jednoduchá volba,“ říká Šnebergr. Do Železné Rudy podle něj například přišel investor s tím, že vybuduje zdravotnické středisko a lékárnu. „A když měl stavbu zkolaudovanou, pronajal ji jako asijskou tržnici. Tolik peněz jako trhovci by mu údajně nikdo nedal,“ říká starosta.
Nabídka a poptávka Železná Ruda ale určitě není jen asijským tržištěm. Ve městě, obklopeném nádhernou přírodou, vyrostly nové hotely, penziony, kvalita služeb se na mnoha místech už nijak zvlášť neliší od sousedů. Jenže ti podnikatelé, kteří by devatenáct let po sametové revoluci rádi ve městě přivítali bohatou a náročnou klientelu, narážejí stále na jeden zásadní problém. Cesta od hranic je lemována stánky trhovců, připomínajícími tržnici v Kábulu, vietnamské stánky se nacházejí i v centru a na každém kroku člověk naráží na billboardy lákající k návštěvě nevěstinců.
„Ruda určitě roste do krásy, její vzhled se zlepšuje. Pravda ale je, že když za mnou přijel kamarád z Bonnu a viděl ty stánky a billboardy u hranic, řekl mi, že už sem nepojede,“ říká mluvčí Národního parku Šumava a obyvatel Železné Rudy Radovan Holub. Prakticky stejný obrázek přitom nabízí takřka všechny obce ležící u bývalých hraničních přechodů do Německa a Rakouska. Právě fakt, že ani po vstupu republiky do Schengenu Češi nedokázali západní bránu do své země zbavit nálepky „mexické tržnice“ a „thajské zóny volné lásky“, přitom vyvolává stále větší problémy a zasahuje i do mezinárodních vztahů. Zahraniční návštěvníci, kteří navštívili Prahu, Český Krumlov nebo České Budějovice jsou často překvapeni, že zatímco česká města už se vzhledem vyrovnají Freistadtu či Vídni, v „předsíni“ země, tedy v západním pohraničí, které návštěvník spatří jako první, si Češi stále odmítají uklidit. „Píšou mi některé Rakušanky, že by se k nám rády jely podívat i s dětmi, nechtějí jim ale zakrývat oči, aby neviděly prostitutky u silnice. Jenže zapomínají, že 99 procent zákazníků těchto prostitutek tvoří právě Rakušané,“ říká starosta jihočeské Kaplice Ferdinand Jiskra.
Nepřímo tak popisuje pocity mnoha obyvatel českého pohraničí, často zmiňované při hodnocení rakouské a německé národní povahy a využívané třeba i v debatě kolem sporu o jadernou elektrárnu Temelín. Mnozí Češi se domnívají, že kdyby Rakušané a Němci nenakupovali na vietnamských tržnicích a nejezdili hromadně za českými prostitutkami, už dávno to mohlo za hranicemi vypadat jako v Salzburku. Před pěti lety jihočeští starostové vážně uvažovali o tom, že podél silnic vystaví billboardy vyzývající rakouské ženy, aby si více hleděly svých mužů, a oni tak neměli potřebu jezdit za placenou láskou do Čech.
Asijský duch Fakt, že stav českého pohraničí vzbuzuje mezi jeho obyvateli stále větší emoce obrácené proti sousedům, dokazují i příklady z jiných měst. „Máme tady takové pořekadlo. Ještě nikdo nevymyslel věc, kterou by Rakušák nekoupil,“ říká jeden ze zaměstnanců čerpací stanice v Českých Velenicích, který si ale nepřeje zveřejnit své jméno.
Rakušané donekonečna nakupují na vietnamských tržnicích, i když vědí, že cigarety mohou být pašované či nekvalitní, ostatně jako mnohdy pančovaný alkohol, a nákup oblečení se jim kvůli kvalitě také příliš nevyplatí. „Je to paradox, protože my chudí Češi nakupujeme v sousedním Gmündu, kde jsou nejen sportovní potřeby a boty, ale často i kvalitní potraviny levnější než u nás,“ tvrdí čerpadlář.
Zatímco tak po celá staletí obchod na hranicích vycházel z toho, že na jedné straně hranice lze některé věci pořídit za lepší ceny než na druhé, nad stavem současného obchodu kroutí hlavou nejen starostové, ale i ekonomové. „Možná je za tím nějaký ten asijský duch, který Němce a Rakušany stále přitahuje na naše tržnice. Oni tam nic takového nemají, a tak pro ně takové obchody možná představují i určitý druh exotiky,“ říká starosta Železné Rudy Šnebergr.
A tak mnoha Čechům, žijícím v zemi nočních klubů a vietnamských tržnic, už podobný obrázek vůbec exotický nepřipadá, pro Němce a Rakušany může mít údajně podobné kouzlo jako podloudnictví na Šumavě pro české obrozence. „Ve skutečnosti již jen podloudníci zachovali zde v tajném svém řemesle kus oné romantiky, která obestírala někdy veškeren obchod středověký,“ napsal v 19. století František Adolf Šubert, dramatik a první ředitel Národního divadla, redaktor svazku Šumava v Ottových Čechách.
Tvrzení o německém a rakouském podílu na stavu českého pohraničí však naráží na řadu protiargumentů. „Nedávno jsem podobnou otázku položil v Německu. Ptal jsem se, proč nás kritizují, když vlastně za těma holkama do Čech jezdí jen Bavoráci a u Vietnamců taky nakupují jen oni,“ říká Václav Chabr, který je zároveň předsedou Železnorudského klubu, zabývajícího se přeshraniční kulturní spoluprací. Na dotaz dostal údajně jednoduchou odpověď. „Řekli mi, že mám sice pravdu, ale odpovědnost že vždycky nese země, která takový druh podnikání u sebe umožní. A já s tímhle názorem musím souhlasit.“
Kdyby podle něj Češi sousedili se zemí, v níž je povoleno, co je doma zakázáno, nechovali by se jinak než Němci. Chabr ale jedním dechem dodává, že problém nespočívá ve státních zákonech, které se vlastně příliš neliší od těch českých. „Zkuste přijít do Bavorské Rudy k sedlákovi, že chcete za velké peníze koupit jeho statek a postavit v něm vietnamskou tržnici nebo veřejný dům,“ tvrdí. Jednak v sobě mají podle něj Bavoři mnohem větší dávku patriotismu a sounáležitosti se stavem své obce, jednak se prostě bojí, co by takovému obchodu řekli sousedé.
„U nás je to bohužel každému jedno. Proč bych měl pracovat a něco zvelebovat, když mi Vietnamci zaplatí tolik, že mohu dvacet let ležet?“ říká Chabr. Za prodejem a pronájmem domů pro účely tržnic a nevěstinců ale podle něj stojí i rozdílný historický vývoj na obou stranách hranice a odlišný vztah k majetku. „Tady v pohraničí někdo něco restituoval, co stejně dříve bylo německé, nebo prostě k tomu přišel jako slepý k houslím, a proto se toho také s lehkým srdcem zbavuje,“ vysvětluje Chabr.
Někteří starostové z českého pohraničí ale tvrdí, že Němci a Rakušané, už vzhledem k tomu, že mají s Čechy mnoho společného, se od svých sousedů z hlediska morálky nijak zvlášť neliší. Jen na druhé straně hranice prostě funguje jiný systém. „Když prohlížíme u nás v lese černé skládky, většina naházeného odpadu pochází evidentně z Rakouska. Tam ale nikdo nezahodí ani papírek a odveze to raději za hranice,“ stěžuje si starosta jihočeského Bujanova Bořivoj Vojče. Podobné je to se zájmem o pouliční prostituci. „Kdyby se na rakouské silnici objevila prostitutka, může vykládat, že čeká na bratra nebo rozdává letáky proti Temelínu, stejně ji policajti seberou a už ji tam nikdo neuvidí. Jenže u nás se stále jen diskutuje, co zákon umožňuje, co neumožňuje - a prostitutek jsou plné silnice,“ stěžuje si Vojče. Rakušané si podle něj prostě v Čechách dovolí, co je jim doma zapovězeno. „My bychom se asi chovali stejně.“
Na otázku, kdy se české pohraničí konečně zbaví nálepky levné tržnice a středoevropského Thajska pro Rakušany a Němce, když k tomu nedošlo ani se vstupem Česka do Schengenu, je podle českých starostů těžká odpověď. „Obrázek u hranic se bude měnit se silnější českou ekonomikou a sílícím kurzem koruny. Už dnes vietnamské obchody ve městě přece jen, i když velmi pomalu, ubývají,“ říká starosta Českých Velenic Jaromír Slíva. Kdy ale tržnice a veřejné domy zmizí docela, to si netroufá odhadnout.
Někteří obyvatelé česko-bavorského a česko-rakouského pohraničí však mají paradoxně strach i z toho, co budou dělat lidé, kteří dnes prodávají trpaslíky, vedou početné nevěstince nebo nabízejí prostitutky cizincům na ulicích. Jak totiž dokládají dobové kroniky, úplně vymýtit „podloudnictví“ u hranic Česka s Bavorskem a Rakouskem se ještě nikdy nikomu nepodařilo. „Oni se přece nevypaří, neodstěhují, jen začnou podnikat zase v něčem jiném,“ říká Václav Chabr. „A já mám opravdu obavy z toho, v jakém oboru to bude tentokrát.“
Ve všech dobách, i po pádu komunismu, platilo jedno pravidlo: čím byly výraznější rozdíly v životní úrovni v Bavorsku, Rakousku a v Česku, čím více se lišily ceny zboží, tím větším rájem se stávalo příhraničí pro nejrůznější podloudníky
Ruda určitě roste do krásy, její vzhled se zlepšuje. Pravda ale je, že když za mnou přijel kamarád z Bonnu a viděl ty stánky a billboardy u hranic, řekl mi, že už sem nepojede. Radovan Holub mluvčí Národního parku Šumava a obyvatel Železné Rudy
Možná je za tím nějaký ten asijský duch, který Němce a Rakušany stále přitahuje na naše tržnice. Oni tam nic takového nemají, a tak pro ně takové obchody možná představují i určitý druh exotiky. Michal Šnebergr starosta Železné Rudy
Zkuste přijít do Bavorské Rudy k sedlákovi, že chcete za velké peníze koupit jeho statek a udělat z něj tržnici. Neuspějete. Bavoři v sobě mají větší dávku patriotismu a sounáležitosti se stavem své obce. Václav Chabr majitel penzionu
O autorovi| MAREK KERLES, Autor je jihočeským zpravodajem LN
