PRIŠTINA (od spolupracovníka LN) Ne všichni v Kosovu oslavují vytouženou nezávislost. Srbská menšina odtržení od Bělehradu odmítá. Utíkat z provincie se ale nechystá. Když kosovští Albánci už den dopředu slavili v ulicích nezávislost, v srbských vesnicích a enklávách žádný důvod k oslavě nebyl. Srbů, kteří považují jižní provincii za kolébku své kultury, žije momentálně v Kosovu asi sto tisíc a odtrhnout se od Bělehradu nechtějí.
Symbolem etnického rozdělení nového státu je kosovská Mitrovica. Její srbskou a albánskou část odděluje řeka Ibar. Mediální přirovnání k berlínské zdi není úplně přesné, obě etnika mohou po kontrole kosovské policie a pod dozorem vojáků KFOR přejít přes most na druhou stranu.
Je sobota dopoledne a v jižní části města Albánci připravují pyrotechniku na chystanou nedělní párty. Několik stovek Srbů mezitím na mši v klášteře Sokolice naslouchá biskupovi Artemijovi. Nejvyšší kosovský duchovní podobně jako většina místních Srbů nezávislost odmítá.
I přesto Srbové z Mitrovice Kosovo opustit nechtějí. „Tady jsem se narodil a tady taky zemřu. I moje děti,“ říká starší pán.
Srbské enklávy žijící na jih od města však určitě připadnou Kosovu. V třítisícové vesnici Priluží, asi 20 kilometrů od Prištiny, je v sobotu klid. Vzruch je cítit jen z místního pravoslavného kostela. Domácí instalují nový lustr. „Vybrala na něj celá vesnice,“ říká kněz Milomir. V Priluží slouží čtyři roky, ale nový kostel postavili před rokem - i to je znamení, že Srbové opouštět Kosovo neplánují.
Jen o pár kilometrů dál se nachází srbská vesnice Plemetina. Kromě Srbů zde žije také asi 300 Romů. Připomínají, že Kosovo je skutečně multietnické. I mezi nimi se najdou lidé, kteří chtějí odejít. „Půjdu do Srbska,“ říká srbsky mladý Rom v otrhané větrovce. V Kosovu si nemůže najít práci a s Albánci se prý žít nedá.
O autorovi| TOMÁŠ VASILKA, Autor je zvláštním zpravodajem slovenského deníku SME
