U víláků stačí říct: „Nechceme tě, nechceme tě, nechceme tě, dítě!“ a musíte se – jste-li víláčí potomek – sbalit a jít. Pěkně drsný začátek na pohádku. Ale tak to je. Markéta Pilátová zbytečným sentimentem šetří a hrdinové její knížky pro děti Víla Vivivíla a stíny zvířat jsou všechno jiné než konvenční pohádkové figury.
Už sama hlavní postava: nezbedná všetečka Vivivíla, zkráceně Vivi. Bytost z blíže neidentifikované říše bažin, pro kterou je sluneční světlo nebezpečné, ale v níž voní lekníny a ptáci tu slouží coby dopravní prostředky. Vivi nosí vytahaný svetr proti chladu a vlhku a kuklu, aby ji slunce nerozpustilo. Jinak ale disponuje „silou“, jakou se v člověčím světě nemůže pochlubit nikdo. A tak když ji drsní rodiče vykáží z vivílího světa, rozhodne se odejít tam, kde je to nejnebezpečnější: mezi lidi.
Co naplat, noc je ještě mladá Na tom, že autorka volí kombinaci „normálního světa“ a světa nadpřirozeného, by nic zvláštního nebylo. Pozoruhodný na tomto pohádkovém příběhu je jiný aspekt. Spisovatelka si zjevně o lidech, kteří se moc o své děti nestarají, myslí své. A klidně to v příběhu setkání s nadpřirozenými silami oplývající Vivi a partičkou kluka Pepíka, jeho vakoveverky Lumi, slepé kamarádky Emy a jejího psa Rafa dává najevo.
Tatínkové a maminky se toulají po nocích a na své děti moc nemyslí, jeden z nich dokonce prodává pašovaná exotická zvířata, takže rozhodně neaspiruje na titul vzorný táta... Děti posílené magickými schopnostmi Vivi na špatnosti kolem zvířat v nebezpečí přijdou a všechno napraví, dospělí však z téhle pohádky se ctí nevycházejí. A proč taky? Kromě té malé Vivi nic není vymyšleno, všechno, o čem se tu píše, se kolem dětí tohoto světa může dít a děje.
Jen s jedním rozdílem: v lidském soužití není po ruce obr s velkou prázdnou hlavou, kterému proti migréně pomáhají nashromážděná špatná svědomí a těžké sny, noční můry, kterým se u víláků říká noční žáby. Vždycky, když se jim něco zlého zdá, pošlou to ráno obrovi do jeho velké hlavy, aby se ty sny a to svědomí už neopakovalo. A všichni jsou spokojeni.
Punková pohádka hispanistky, novinářky a spisovatelky Markéty Pilátové (*1973) je svěží, moderní, úsporným, nicméně bohatým jazykem napsané čtení, jaké uchvátí bystré děti a jímž nepohrdne dospělý. Pokud se mu dostane do ruky, bude možná muset svým ratolestem leccos vysvětlit – a o to je ten text cennější. Nejen pro fantazii, kterou probouzí, nejen pro fantaskně zelenkavé ilustrace Jakuba Zicha, ale také pro nutnost odpovědí, jaké si vynucuje. Dobře těm dospělým tak.
Markéta Pilátová: Víla Vivivíla a stíny zvířat
Nakladatelství Lidové noviny 2009, Respekt edice Ilustrace Jakub Zich, 68 stran
