Už o tom týdnu divů smím napsat: dnes karlovarský festival končí, takže pár slov o sekci hudebních filmů nebude bráno jako reklama. Od roku 2003, kdy se Hudební odysea stala součástí MFF Karlovy Vary, se situace kolem hudby a filmu několikrát proměnila. Na počátku se v ní odrazila éra laciné videotechniky: nezávislí filmaři a fanoušci tak mohli dokumentovat leccos, co velké produkce přehlížely. Pak se prosadily portály MySpace a YouTube, čímž daly světu nový důvod točit videoklipy – a vůbec nevídaným způsobem nakoply odbyt kratších filmů.
Za osm let, co pátrám po nejsilnějších hudebních snímcích pro Vary, se událo leccos. Dodnes nevím, zda má pilný divák jednoho ročníku Elijah Wood tak rád muziku, nebo zda se mu v koutě tmavého balkonu, kam se žádní paparaziové nevejdou, prostě dobře tulilo k jeho holce. Nejdelším snímkem byl (v olympijském roce) záznam čínské opery z newyorské MET. Když se do snímku o improvizátorech v Japonsku spustila bouřka, skrze tenké stěny karlovarského Divadla Husovka vytvořila další hlas k jejich zenové hudbě a publikum nejlepším hromům tleskalo. Letos mě zase během projekce seřval Jan Zahradil, ať jsem zticha, když zpívá David Byrne, což mi ukázalo politika v novém světle.
Festival přináší různorodé publikum. Někdo ví dost přesně, na co jde, jiní berou u kasy lístky na „něco“, na co ještě zbyly lístky. „Dovolím si nahlédnout do budoucnosti,“ řekl divákům Danny Perez, který přivezl radikální noční můru, kterou natočil s psychedelickou kapelou Animal Collective: „Za hodinu tu někteří z vás budou a někteří ne.“ A věru, když se rodina na plátně po lesním rituálu začala roztékat a proměňovat v démony, ze sálu prchali ti, kdo nejspíš doufali v laskavou oddechovku. Zbylá většina sálu včetně uvaděčky pak s Perezem diskutovala bez ohledu na noční hodinu: když se ho ptali, kam chodí na tak potrhlou vizualitu, undergroundový Američan je odkázal k Sedmikráskám a Valerii a týdnu divů.
Patrně jsem za život slyšel příliš mnoho „lektorských úvodů“, často svědomitě podrobných. Asi i proto se snažím užít si je – aspoň občas – jinak. Letos jsme publiku (spolu s báječnými tlumočníky) nestydatě lhali: řekli jsme jim, že v Bruselu se rozhodlo, že festivaly kategorie A musejí mít 33 % úvodů ve verších. Dokument z turné Davida Byrna, byvšího leadera newyorských legend Talking Heads, byl tedy uváděn nějak takhle: Jsou kapely pro vytříbené hlavy,/ jsou skupiny, co roztančí i nábytek,/ a pak jsou kapely, co baví/ sakumprásk všechny – dobytek i ty, co patří k elitě!// A ptám se: není toto nakonec/ případ našich drahých Talking Heads?/ Vibrace New Yorku, new wave – nové vlny,/ člověk je toho náhle plný,/ ať už spíš Havel, nebo založením Klaus:/ kým nezahýbe Burning Down The House?!// Kdy naposledy měla takovéhle grády/ I Wanna Dance With Somebody?/ S Davidem se až srdce ustrne:/ umí to takhle Whitney Houston? Ne.//
Na tomto místě se poněkud spoléhá na to, že publikum je znalé kontextu a že ví, že jedním z vrcholů koncertů Davida Byrna je skvostná verze hitu přejatého od Whitney Houstonové I Wanna Dance With Somebody, pochopitelně s naprosto vlastním temperamentem. (Publikum Heleny Vondráčkové to zná jako „mám nový vůz barvy trávy“.)
Pak tam byly nějaké řádky o tom, že léta sice běží a Talking Heads se dávno rozpadli, ale Davidu Byrnovi pořád slastně nabíhají žíly na krku: což je u něj malebný a charakteristický detail. Film Ride, Rise, Roar ukazuje, jak energický a sebenáročný je Byrne i po šedesátce, na což navazuje finále lektorského úvodu: ... až to člověka jaksi nutí/ doufat, že ani jeho stárnutí/ nemusí být až tak zparchantělé./ A to je, přátelé, vlastně celé,/ o mnoho víc tu neběží./ Snad jen: Hlasujte v divácké soutěži! Byrne v ní nezvítězil: příště nutno veršovat líp.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
