Už po staletí lidé pozorují jasné záblesky na povrchu Měsíce. Někdy jsou žlutobílé, jindy mají červený, modrý nebo zelený nádech. Trvají zpravidla desítky minut. Jde o halucinace, efekty slunečního větru či dopady meteoritů? Nebo máme hledat vysvětlení jinde?
Události nazývané „přechodné lunární jevy“ (transient lunar phenomena) pozorují několikrát ročně amatérští i profesionální astronomové, ale zatím je jejich výzkumu nikdo systematicky nevěnoval.
Existuje ovšem několik katalogů, které se pokusily shrnout dosud pozorované případy. Autorkou jednoho z nich byla v 70. letech astronomka Winifred Cameronová, jež shromáždila údaje o 1500 událostech. „Problém je v tom, že řadu vizuálních pozorování nelze prokázat, protože je provedl jen jeden člověk, kterému se mohly dělat mžitky před očima,“ upozorňuje Antonín Vítek, odborník na kosmonautiku z Akademie věd ČR. Zároveň ale dodává, že existují i fotografie zmíněných jevů, takže ve všech případech určitě o optický klam nešlo.
Záblesky na Měsíci pozorovali už ve 12. století mnichové v jihoanglickém Canterbury. Ve své kronice popisují, jak se horní špice srpku Měsíce rozdvojila a vyšlehl z ní oheň a jiskry. Podobný jev zaznamenal například v 18. století slavný britský astronom sir William Herschel, objevitel Uranu. Krále Jiřího III. informoval o trojici rudých zážehů na Měsíci, které považoval za výbuchy sopek. O světélkování nad kráterem Aristarchos se zmiňoval také Neil Armstrong, kapitán Apolla 11, které v roce 1969 nad touto oblastí prolétalo.
Meteority mimo podezření Existuje několik teorií, co může tajemné záblesky způsobovat. Arlin Crotts, astrofyzik z Kolumbijské univerzity v New Yorku, nedávno zveřejnil studii, která nabízí odpověď. O jeho práci před týdnem informoval časopis New Scientist.
Crotts provedl statistickou analýzu jedné z databází zaznamenaných jevů. Zjistil, že se neobjevují náhodně: téměř polovina všech hlášených pozorování pochází právě ze zmíněného kráteru Aristarchos, který patří mezi geologicky nejmladší oblasti Měsíce. Dalšími často zmiňovanými místy jsou krátery Plato, Tycho a Moře nepokojů.
Zdá se tedy, že záblesky nemohou způsobovat nárazy meteoritů -ty by dopadaly náhodně na celý lunární povrch. Zastánci této teorie ovšem namítají, že zmiňované krátery jsou pro amatérské astronomy atraktivní, takže je pozorují nejčastěji - a tudíž v nich také nejčastěji zaznamenávají záblesky.
Proti tomu ovšem hovoří výzkum sondy Clementine, která v roce 1994 kroužila několik měsíců nad lunárním povrchem. Zároveň probíhala pozorovací kampaň pozemských dalekohledů, které se na Měsíc zaměřily. „Sondě se podařilo vyfotografovat čtyři místa krátce poté, co na nich byly pozorovány přechodné lunární jevy. Při porovnání se staršími snímky se tu neobjevily žádné nové krátery, které by musel dopad meteoritu způsobit,“ uvádí Antonín Vítek.
Dalším „podezřelým“ byl dlouhou dobu sluneční vítr, přesněji řečeno jeho interakce s materiálem na povrchu Měsíce. Nasvědčovalo by tomu například to, že v době pozorování sira Williama Herschela vrcholila silná solární aktivita - na Slunci se objevilo několik velkých skvrn a nad Evropou svítila nezvykle silná polární záře, viditelná až z Itále. Zastáncem „sluneční teorie“ byl také astronom českého původu Zdeněk Kopal, který sám v roce 1963 vyfotografoval světélkující oblast na Měsíci.
Fakt, že se záblesky objevují jen na několika místech, by se dal vysvětlit tím, že se na nich nachází materiál, který s nabitými částicemi slunečního záření snáz reaguje.
Pšoukající Měsíc Arlin Crotts ovšem zastává jinou teorii: podle něj za přechodné jevy může prach zvířený plynem unikajícím z měsíčního nitra. Barevné odstíny může způsobovat reakce prachu s ultrafialovým slunečním zářením, které na Měsíci na rozdíl od zemského povrchu není filtrováno atmosférou a dopadá na něj v plné síle. Plynu přitom nemusí být nijak závratné množství - Crotts spočítal, že pouhá půltuna by stačila k vytvoření prachového oblaku o průměru několika kilometrů, který přetrvá desítky minut.
„Hypotéza odplyňování měsíčního nitra v posledních letech nabývá na popularitě a zdá se být nejpravděpodobnější,“ říká Antonín Vítek. Přímý důkaz sice nemáme, ale hovoří pro ni několik nepřímých indicií. Jednou z nich je skutečnost, že sonda Lunar Prospector, která obíhala kolem Měsíce, v roce 1998 zaznamenala na několika místech emise radioaktivního radonu -a to právě v oblastech, kde se nejčastěji objevují záblesky.
Měsíc je ovšem příliš malý na to, aby měl horké jádro. „Jeho vnitřní zdroje energie jsou velmi malé, takže je otázka, co může být spouštěcím mechanismem - odkud se plyn bere a proč uniká k povrchu,“ říká český odborník.
Crotts se přesvědčen, že za to mohou slapové jevy - tedy vzájemné působení gravitačních sil Měsíce a Země, jehož vlivem se náš přirozený satelit roztahuje a smršťuje. Tím se podle Crottse ročně rozemele 100 tisíc tun horniny a uvolní se na sto tun plynu.
Druhou možností je, že energii pro tento druh vulkanické činnosti dodávají nárazy větších meteoritů. „Další variantou, která se mně osobně velice líbí, je působení tzv. masconů,“ říká Antonín Vítek.
Mascony (z anglického „mass concentration“, tedy koncentrace hmoty) jsou shluky těžké hmoty pár desítek kilometrů pod měsíčním povrchem, které způsobují gravitační anomálie. Ty se poprvé projevily při průletech družice Lunar Orbiter v 60. letech a měly vliv i na program Apollo. Například první přistávací modul Eagle mise Apollo 11 kvůli těmto gravitačním poruchám přistál jinde, než bylo v plánu.
Odborníci s jistotou nevědí, jak mascony vznikly. Pravděpodobně nedokonalou akrecí, tedy shlukováním materiálu při vzniku planet sluneční soustavy. Za normálních okolností by se nejtěžší materiál dostal do středu tělesa a tvořil těžké jádro. Pokud ovšem Měsíc vznikl vyvržením hmoty ze Země poté, co do ní narazila planetka, jak se dnes vědci domnívají, snadno se mohlo stát, že těžší materiál zůstal uvězněn nehluboko pod povrchem.
„Měsíční nitro je ovšem do jisté míry plastické, takže se tato těžká tělesa svou hmotností neustále prodírají do hloubky. Tím uvolňují svoji potenciální energii, jež se mění na teplo. Jeho působením se z okolních hornin mohou vypařovat plyny,“ popisuje Antonín Vítek.
V každém případě platí, že se většina záblesků objevuje v geologicky mladých oblastech, například na okrajích kráterů a moří. „Z toho můžeme usuzovat, že jde o vnitřní jevy hnané energií z nitra, nikoliv vnějšími silami, jako jsou dopady meteoritů nebo slunečního větru,“ podotýká český odborník. Hrozba pro astronauty?
Více o přechodných lunárních jevech může prozradit projekt, který Arlin Crotts spolu s kolegy zahájil na observatoři Cerro Tololo v Chile. Část pozorovacího času jednoho z tamních dalekohledů je nyní vyhrazena sledování měsíčního povrchu. Vědec zároveň shání prostředky, aby se do této kampaně mohly přidat další dalekohledy z různých částí světa, které by zajistily nezávislé monitorování stejných jevů.
Crotts zároveň nastínil obavu, že by výrony plynu mohly ovlivnit příští přistání lidí na Měsíci. Je pravda, že mise Apollo 18, která byla nakonec zrušena spolu s celým programem Apollo, měla zamířit právě do kráteru Aristarchos. Od té doby se ale plány změnily.
„O místě prvního přistání zatím nebylo rozhodnuto, ale nejpravděpodobnějším místem pro stavbu budoucí lunární základny je v současné době val kráteru Shackleton v blízkosti jižního pólu,“ uvádí český expert.
Nedá se tedy vyloučit, že Crotts „straší“ nebezpečím pro astronauty právě proto, aby se mu snáz sháněly finance na pozorování. Podle českého odborníka bezprostřední obavy o život astronautů na Měsíci kvůli záhadným zábleskům, ať už je způsobuje cokoliv, mít nemusíme.
***
Většina záblesků se objevuje v geologicky mladých oblastech - v kráterech a mořích
Obrázek
Blikající Luna
Amatérští i profesionální astronomové občas zahlédnou jasné záblesky na měsíčním povrchu. Většina se objevuje v geologicky mladých oblastech - na okrajích kráterů a moří. To spolu s dalšími nepřímými důkazy naznačuje, že záblesky způsobuje plyn unikající z nitra Měsíce.
Přechodné lunární jevy procenta zaznamenaných pozorování 1 kráter Aristarchos (46,7%) 2 kráter Plato (15,6%) 3 Moře nepokojů (4,1%) 4 kráter Tycho (2,8%) 5 kráter Kepler (2,1%) 6 kráter Grimaldi (1,6%) 7 kráter Koperník (1,4%) A přistání misí Apollo A původně navržená místa pro přistání dalších misí Apollo před jejich zrušením v roce 1972
Přechodný lunární jev, jak ho vyfotografoval astronom Leon Stuart v roce 1953
Pohled z paluby Apolla 15 na kráter Aristarchos, nad kterým loď v roce 1971 prolétla. Kráter v průměru měří 40 km a je hluboký 3,6 km. Na jeho okrajích jsou nejčastěji k vidění záhadné záblesky.
