Tak se nazývají mihule, což jsou titěrní vodní obratlovci, podobající se oploutveným žížalám. Tyto mihule, příbuzné ryb, žijí ve Veseckém potoce v Liberci, v malebném údolí, kam Jaromír Typlt chodí rád se svými bulteriéry na romantické podvečerní procházky. Tehdy hrozilo, že Vesecké údolí developeři rozkouskují na stavební parcely a mihule vezmou za své.
S Jaromírem jsme tehdy seděli v jedné lavici na semináři literární teorie a rozhodli jsme se mihule zachránit. Jistě čtenářstvo uzná, že význam lamprid pro literaturu, potažmo pro poezii zůstává nedoceněný, ano i nezměnitelný. Mihule sice nedávají diškrece, ale to ještě neznamená, že jsou za hranicemi lidského vnímání. Setkání s mihulemi proto bývá vždy trochu svátek a důvod k pořádné oslavě. Žijí totiž na dně bahnitých tůněk v zetlelých listech, nikdo pořádně neví, že tam jsou, a sotva si lze proto povšimnout, pokud zmizely. Kdysi jim patřil celý svět, mihule žily v pramořích a prajezerech, živily se vším jedlým a dorůstaly rozličných forem. Biologicky jsou na pomezí bezobratlých a obratlovců, jsou to víceméně červíci s páteří, ze kterých se později vyvinuli obratlovci – ryby, plazi, ještěři a savci, a nakonec i lidé.
Nakonec jsme s Jaromírem Typltem liberecké mihule zachránili a ony se nám odměnily vodním chórem.
O autorovi| VÍT KREMLIČKA, Autor sám je básník
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Čechy
