Koncertní turné k albu 44 Richarda Müllera přineslo zajímavá hudební spojení. Aktuální 2DVD zachycuje Müllerův bratislavský koncert s hosty a přináší hodinový dokument ze zákulisí.
* LNV létě se chystáte zahrát na festivalu Pohoda. Bude to vaše první festivalové vystoupení, navíc koncert bude věnován Jaro Filipovi. Jak se to celé seběhlo?
Jaro tam hrál naposledy před svou smrtí. Je to už deset let a často na něj myslím, dokonce víc než na vlastního otce. Proto jsem pozvání na Pohodu přijal – ne jako svůj comeback, ale jako vzpomínku právě na Jara. Nebudu tam zpívat svůj „klasický“ repertoár, ale s Milanem Lasicou zazpíváme Jarovy písničky.
* LN Chystáte se vydat i společné album. Jak bude vypadat? A jak došlo k tomu, že to bude právě s Milanem Lasicou?
Bude to velmi zajímavý projekt. Oskar Rózsa geniálně zaranžoval Jarovy písničky, Milan Lasica zpívá moje texty a já jeho. Představa, jak Milan Lasica zpívá Milovanie v dáždi nebo Cigaretka na dva ťahy mi přijde naprosto perfektní. Na to se moc těším!
* LN Několikrát jste mluvil o tom, že chcete skončit se zpíváním. Chytil jste „druhý dech“?
Nenazval bych to druhým dechem a ani konec se zpíváním není tak docela pravda. Vloni jsem pouze vyhlásil, ze končím s veřejným vystupováním. To nevylučuje, že v budoucnosti něco natočím. Neřekl jsem, ze přestávám dělat hudbu či vyhledávat projekty, které mě baví. Osobní vzpomínka na Jara je právě takovým projektem.
* LN Na vaší poslední desce V. V. mě zaujala poznámka: „Sú tu miesta, ktoré mi vadia, prespieval by som ich kvôli intonácii alebo popletenému textu. Nikdy to neurobím!“ Jak se na album díváte s časovým odstupem?
Nikdy bych nic nepřezpíval. Deska vznikla úplnou náhodou; vydal jsem se do New Yorku natočit jednu jedinou skladbu, kterou jsem měl hotovou a určenou pro některé příští album. Když se ale z repráku „vyvalila“ trojkombinace kontrabas – vibrafon – buben, dostalo mě to. Náhodou jsem s sebou měl šest textů, které jsem v New Yorku napsal tři dny předtím. Poděkoval jsem muzikantům za tu jednu skladbu a řekl jsem jim: Tak a teď si představte, že takových natočíme ještě šest. Vy budete hrát, já budu zpívat. Byli to jazzmani, takže se tomu ani moc nedivili – a za dvě hodiny už čekal sbalený vibrafon na taxík.
* LN Jaká je to zkušenost, nahrávat v jediném dnu a s tolika lidmi zároveň? Nechtěl byste si to někdy zopakovat?
Zopakovat? Kdykoliv. Poprvé i podruhé to bylo fantastické.
* LN Kdy bylo to „podruhé“?
Začnu trochu zeširoka. Kdysi jsem se v Americe úplně náhodou ocitl na koncertě v jednom maličkém klubu ve Woodstocku, vešlo se tam asi padesát lidí. Sólový kytarista na pódiu zároveň při hraní zpíval a já za ním po vystoupeni šel a povídám mu: Já jsem taky zpěvák, nemáš nějakou kapelu? On na to odvětil, že má. A já: Pojďme něco natočit. Natočili jsme desku Monogamný vzťah, která patří k mým nejoblíbenějším. Po ní jsme si řekli, ze když se může povést něco tak absurdního, zkusíme sehnat peníze a udělat něco opravdovějšího. Následovaly desky 44 a V. V. Natočil jsem je ve stejném studiu, nakonec však pokaždé s jinými muzikanty. Tehdy jsem zjistil, že se mi za pomoci nahrávací firmy podařilo dostat k té absolutní americké špičce. A tak by bylo škoda v této unikátní spolupráci nepokračovat i v budoucnu.
* LN A konkrétně ke spolupráci s Willem Leem, Omarem Hakimem, Mikem Caffreym, Cliffordem Carterem a Hiramem Bullockem došlo jak?
Během natáčení desky 44 jsem s některými z těchto fantastických muzikantů spolupracoval a bylo to strašně příjemné setkání. Nikdo mi nedával najevo, ze jsem odněkud z Estonska. A když jsme se loučili, řekl jsem: Předpokládám, že se potkáme za rok v Československu na koncertě. A strašně jsem se u toho smál. Sám jsem tomu samozřejmě nevěřil. Říkal jsem si: Aby tihle lidi přijeli na východ? Vyloučené! Nakonec se to povedlo a já jsem strašně rád. Celý život jsme si navzájem mezi kolegy muzikanty říkali, jaké by to asi bylo hrát s těmi velkými, nejlepšími na světě, co to asi tak znamená a jaký z toho má člověk pocit. Touto spoluprací se mi vlastně splnil dávný sen.
* LN Omar Hakim prý neznal nic z vaší tvorby. Nebyl to trochu adrenalinový sport? Jak dlouho se to učil?
Dva dny, ale bylo to dokonalé. Vůbec jsem nechápal jeho míru profesionality. Zatímco všichni ostatní znali všechny skladby, on z nich neuměl opravdu nic. Dva dny strávil ve zkušebně na pokoji a nakonec byl jediný, kdo na koncertě neudělal jedinou chybu. To vám zůstane rozum stát... On vám na to řekne: Vždyť je to moje práce, dělám to nejlíp, jak umím. Nejlépe dokonale. Jsou to 100% profesionálové. Nejdůležitější pro mě byl fakt, ze jim bylo úplně jedno, jestli hrajou v Londýně se Stingem, nebo v Bratislavě s Müllerem. Šli do toho úplně na plné pecky. Fascinovala mě nejen jejich dokonalá hudební stránka, ale i ta lidská.
* LN Dokument jiskří vtipem. Bylo veškeré zkoušení skutečně taková zábava, jak to působí?
Daleko větší; přišel jsem na to, že práce s nimi je stejná jako s kýmkoliv jiným. Prostě když si muzikanti rozumějí, tak si rozumějí.
* LN Jste se všemi ještě v pravidelném kontaktu?
Ano, v pravidelném. S některými z těch lidí jsme zůstali kamarádi. I když jsou velmi vytížení a létají po celém světě. Ale kdykoliv jsem v New Yorku, potkám se s Willem Leem. Ten hraje už 24 let téměř každý večer v show Davida Lettermanna, takže cestovat nemůže.
* LN Na koho z nich vzpomínáte nejradši a nejčastěji?
Na každého vzpomínám jinak a jindy. Onehdy jsem si vzpomněl na klávesistu Clifforda Cartera... Hirama Bullocka jsme požádali, aby si s sebou do Bratislavy vzal nějakého klávesistu. Bylo to strašné riziko, nikdo totiž netušil, kdo přijede. A objevil se Carter, a když zahrál své první sólo, všichni jsme zůstali stát pod pódiem v němém úžasu. Je to velmi zvláštní člověk, po návratu se vrhnul do práce pro bostonskou filharmonii. Šla z něj taková fantastická opravdovost, až jsem si živě představoval, jak žije ve státě New York mimo město na samotě a viděl jsem ho, jak tam chodí a v hlavě se mu vyjevuje hudba a nápady.
* LN Vaše DVD obsahuje ty největší hity. Nejste z nich někdy unavený? Které skladby vás naopak nabíjejí energií víc než jiné?
Nelze být dost dobře nabitý písničkami, které postavily vaši kariéru. Byla to cesta nahoru a vpřed. Musím říct, že americké koncerty byly vrchol mé kariéry. Něco, co jsem dosud v životě nezažil a asi už ani nezažiji. Pokud nevzniká nová muzika, asi nemá cenu zkoušet to opakovat... Jenže tehdy se stal zázrak. Po košickém koncertě odešel z pódia Omar Hakim, který má image chlapíka s největším odstupem, a začal skákat jako malé děcko. Skákali jsme a objímali jsme se a já jsem na něj křičel: Co to děláš, proč tak vyvádíš, hrál jsi s Madonnou pro sto tisíc lidí, a tolik jsi nevyváděl! On mi ale řekl, že tohle je úplně jiná atmosféra , že je to něco úplně jiného, fantastického. Uvěřil jsem mu to.
* LN Vaše první kapela Banket měla troje klávesy a bicí. To je hodně zvláštní sestava. Baví vás experimentovat s aranžmá? Co preferujete dnes?
Bavilo mě to moc. Tehdy. Teď už méně. Byla to moje práce, například jsem vymýšlel speciální stojany pro syntetizátory, úplně neskladné, že překážely i v autě, navrhoval jsem kostýmy, které stály strašně moc peněz, a podobné věci. Tehdy jsme si všechno museli dělat sami.
* LN Bude album 55?
Nevím. Vážně nevím. Nahrál jsem patnáct desek a hity, které jsem složil, bych mohl vyměnit za jiné krásné písničky, které na těch deskách jsou. Možná bych našel nový způsob hraní. Ale k tomu potřebuju obrovské množství energie nebo lidí, kteří za to opravdu stojí. Snad to přijde. Ta energie – i ti lidé.
***
Celý život jsme si navzájem mezi kolegy muzikanty říkali, jaké by to asi bylo, hrát s těmi nejlepšími na světě, co to asi tak znamená a jaký z toho má člověk pocit
Americké koncerty byly vrchol mé kariéry. Něco, co jsem dosud v životě nezažil a asi už ani nezažiji. Pokud nevzniká nová muzika, nemá cenu zkoušet to opakovat...
