Za onoho času kdysi v Čechách, na Moravě i na Slovensku populární dvojice skvělých slovních klaunů dostala nabídku, aby se svým artefaktem zúčastnila výstavy Sochy piešťanských parků. Milan S. s Julem S. vymysleli toto: Každé ráno přijede Milan vlakem do Piešťan, na nádraží ho bude čekat Julo, půjdou pěšky městem do lázeňského parku, tam se postaví na připravený sokl a na něm postojí do večera. Se soumrakem Julo Milana zase doprovodí na nádraží, Milan odjede vlakem do Bratislavy, a ráno se bude všechno opakovat.
Jejich projekt se jmenoval Chůze po Piešťanech. Bohužel se nerealizoval, protože namísto Milana přijeli do Piešťan Rusové. Nebyl to ale tak špatný nápad, dnes by se dal asi snadno zvládnout. „Škoda, že nepředsedáme Unii a že Julo S. už tu není. Docela dobře by se to dalo uskutečnit jako Chůze po Bruselu,“ píše Milan S. po čtyřiceti letech. Píše to lahodnou slovenštinou v jednom z listů, jaké si po dva roky posílali prostřednictvím Divadelních novin s Jiřím S. z Bratislavy do Prahy a naopak.
V těch dopisech je víc takhle podnětných nápadů, trochu lehkého vtipkování a dost vzpomínání, jak se na důstojné pány sluší. Spisovatel Jiří Stránský (79) a herec Milan Lasica (70) mohou vzpomínat a hodnotit bez obav, že by na ně někdo něco z minulosti mohl „vytáhnout“. Oba navíc skvěle ovládají svůj jazyk, hrají si se slovy a českému čtenáři může být slovenština nostalgicky příjemná (zatímco Stránský by napsal „dobře ti tak“, Lasica utrousí „tak ti treba“...). Z modré obálky nevelké knížky z nakladatelství Andrej Šťastný nazvané Dopisy bez hranic se dívají dvě nápadně podobné tváře s inteligentníma očima a jen náznakem úsměvu. Ono se také ne všemu v naší nedávné minulosti můžeme naplno smát.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
