23. března 2019 17:12 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

‚Takoví lidé se rodí jednou za sto let.‘ Rozloučení s Věrou Bílou probíhalo v tradičně romském duchu

Okolo rakve chodili lidé dokola a plakali. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Okolo rakve chodili lidé dokola a plakali. | foto:  Michal Šula, MAFRA

Rokycany Kostelem Panny Marie Sněžné v Rokycanech se v sobotu dopoledne rozléhaly tklivé romské melodie, halgaton. Proud slunečního světla procházel oknem a dopadal na tvář akordeonisty Jiřího Gini staršího, hrajícího s ostatními muzikanty. Naposledy se přišel hudbou rozloučit se svou sestrou a výjimečnou pěveckou divou Věrou Bílou. Kromě rodiny vyjádřily spřízněnost a zavzpomínaly další téměř dva tisíce lidí.

Zatímco rodinná kapela Giňů a přátel hrála už několikátou píseň, stovky lidí postupně procházely kolem velké černobílé fotografie usmívající se královny romské hudby, aby se s ní rozloučily položením květin a darů - podle romské tradice hlavně mincí, ale i zpěvaččiných oblíbených cigaret nebo oříšků - do otevřené rakve. Tradice říká, že dary se loučí jen nejbližší rodina. „Kdo tady ale není nejbližší rodina?“ okomentoval to s úsměvem prasynovec zpěvačky Milan Mikulič.

Velká fotografie Věry Bílé před oltářem v kostele v Rokycanech, kde zpěvačka...
Na pohřbu Věry Bílé se v jejích rodných Rokycanech sešly stovky lidí.

„Je-li bůh s námi, kdo proti nám. To, co je v životě nejdůležitější, je láska,“ zahájil pak bohoslužbu kněz a vyzval přítomné novináře, aby se stáhli a dali prostor rodině. Právě přátelská a rodinná pospolitost přítomných byla jakýmsi charakteristickým znakem smutečního dne. „Když je srdce, tak je to brácha, říkáme,“ vyjádřil slovy onu romskou soudržnost Jiří Giňa starší.

VĚRA BÍLÁ (†64)

  • Narodila se 22. května 1954 v Rokycanech do muzikantské rodiny Giňů. Jako talentovaný samouk vyrůstala na cimbálové muzice a proslavila se zejména vystupováním s rokycanskou kapelou Kale. Zpívala i se zpěvačkou Idou Kelarovou, širšímu publiku Bílou přiblížila písničkářka Zuzana Navarová. Výborně kariérně našlápnuto měla i díky hudebnímu manažerovi Jiřímu Smetanovi.
  • Vyprodávala koncertní haly po celém světě. Zpívala v pařížské Olympii, v newyorské Carnegie Hall nebo v opeře v Madridu.
  • Hudební kritik Jiří Černý o ní řekl, že byla jedním z největších talentů u nás, ne jenom mezi romskými muzikanty, ale obecně. „Měla pod vedením manažera Jiřího Smetany rozjetou ohromnou kariéru, ale bohužel ji to moc nezajímalo. Měla všechny předpoklady s výjimkou jednoho, ale strašně důležitého - a to byla pracovitost a spolehlivost,“ řekl ČTK.
  • Zpěvačka zemřela 12. března 2019 v plzeňské nemocnici na infarkt.
  • Zpěvačku dlouho trápila také silná cukrovka a lupÉnka a přestože měla velmi úspěšnou kariéru, mnohem více ji přitahovaly hrací automaty, kterým nedokázala odolávat a zadlužila se. V roce 2013 přišla o svého třiatřicetiletého adoptovaného syna, krátce nato i o manžela. 
  • Přestože byl život romské pěvecké divy plný kontroverzí i pohnutých událostí a nakonec vítězily herní automaty, patřila na přelomu tisíciletí mezi nejúspěšnější české umělce, a to zejména ve světě. O Věře Bílé psaly velké světové deníky, její hlas zahraniční tisk přirovnával k Elle Fitzgeraldové.
  • Na podzim 2018 prohlásila, že bez hudby umře. Chtěla se proto opět vrátit ke koncertování, se zpěvákem Janem Bendigem a dvěma členy kapely Kale Milanem Krokou a klavíristou Robertem Červeňákem se chystala na březnové turné.

Jak praví tradice, od zpěvaččiny smrti až do jejího pohřbu se scházeli lidé na ubytovně v Rokycanech, kde Věra Bílá bydlela, nebo u jejích sourozenců doma. „Nikoho po tu dobu neodmítáme, kdo přijde vyjádřit kondolence, toho zveme dál a pohostíme“ vysvětlil Milan Mikulič.

‚Takoví lidé se rodí jednou za sto let. Uměla to rozjet‘

Přijeli příbuzní ze všech koutů republiky a třeba i z Anglie, jako Pavel Giňa. „Rádi se vidíme. Většinou všichni tady z Rokycan jsou rodina, všichni jsme propojení. S Věrou jsem vyrůstal, byla výjimečná. Co jí člověk může dát? To je to poslední sbohem,“ uvedl s tím, že je zpráva velmi zasáhla. Mezi hosty při mši byli i zpěváci Jan Bendig nebo Monika Bagárová. Právě s Bendigem měla Věra Bílá vyrazit na své jarní turné. „Chtěl bych poděkovat, bylo mi ctí,“ řekl a vyzval, ať si lidé pustí zpěvaččiny písně a zatancují si.

Zatímco končila mše, na náměstí před kostelem už čekaly stovky dalších, kteří se chtěli připojit do průvodu. „Je to velká ztráta pro celou romskou komunitu. Odešla ikona romského popu. Takoví lidé se rodí jednou za sto let. Myslím, že už nám to nikdo nenahradí. Proto se s ní přišlo rozloučit tolik lidí a muzikantů, reprezentovala romskou hudbu ve světě. A to je dar, který tu pro nás všechny zanechala,“ řekl před kostelem zpěvák, tanečník a romský politik Miroslav Rusenko. „Poznali jsme se za totality. Vzpomínám na první Romfest v devadesátých letech, tehdy i s Václavem Havlem, rozjela to tam krásně, až slza padla. Člověk se na ni zase těšil, ale bůh si ji povolal, jak se říká,“ dodal.

Rozloučit se přišli i lidé, kteří Věru Bílou znali jen z televize. „Měla jsem ji moc ráda, s manželem jsme ji obdivovali. Mělo se jí ještě povést se vrátit na pódia. Je to velká škoda,“ řekla Marie Volfová z Hrádku u Rokycan. 

Poslední potlesk i společný „Otčenáš“

Smutečnímu procesí pak v čele vévodily housle, kytara i akordeon. Střídavě zněly tu táhlé smuteční romské písně, tu čardáš. Některé z nástrojů se pyšní i stoletým stářím, prozradili muzikanti. Podle zvyklostí ale není v písních slyšet žádný zpěv.

Na pět stovek hostů se rozhodlo vyrazit na vzdálenější hřbitov za městem pěšky. V prvních řadách průvodu se loučila rodina - sestra Helena, bratři, vnoučata, bratranci, sestřenice a další, nejen rokycanští a plzenští příbuzní. „Byla to princezna,“ znělo v davu. „Hudba a zpěv, to byl její život,“ shodovali se mnohokrát.

Na rakev na hřbitově pak lidé házeli květiny, mince i bankovky a hlínu.

Na rakev na hřbitově pak lidé házeli květiny, mince i bankovky a hlínu.

Jako poklona zesnulé legendě kdysi světového formátu se pak rokycanským hřbitovem rozléhal poslední potlesk, když Věru Bílou přiváželi. Na rakev při posledním loučení padaly mince, papírové stovky i dvoustovky, kytice nebo hlína. Zazněla i společná modlitba a oblíbená píseň. „Moc vám všem děkujeme, že jste přišli. Jestli si chcete o Věře popovídat nebo zavzpomínat, zveme vás do Plzně na Karlov. Teď si poslechneme Věřinu oblíbenou, táhlou píseň halgaton. Však rokycanští ví, jak ráda vzpomínala na své rodiče, manžela,“ pronesl na závěr prasynovec Milan Mikulič.

‚Co se tady dnes dělo, to byla bomba‘

Památník Věry Bílé

  • „Měl jsem nápad, že bychom nechali udělat pamětní desku nebo lavičku, jako vzpomínku na Věru. Ráda sedávala na náměstí na lavičce. Ale byl to jen nápad, nevíme, co se bude realizovat. Založil jsem proto transparentní účet a lidé volají a píší, kam mohou přispět,“ uvedl Milan Mikulič s tím, že k pátečnímu dni se vybralo zhruba 18 tisíc korun. „Až budeme mít sto tisíc, uvidíme, co vymyslíme. Chceme, aby to bylo důstojné. Plánujeme oslovit i plzeňskou uměleckou školu o návrh. Zatím je to ale moc horké,“ podotkl.
  • Památku královny romské hudby uctí i během oslav Mezinárodního dne Romů, jehož letošní tváří měla být právě Věra Bílá. 

„Vedl nás k tomu otec. Věrka zpívala s cimbálovkou, hrála s námi. Celý život. I v chudobě. To jí pak bylo dobře. Milovala čardáše, táhlé halgaty. To je všechno o lásce. Tam je jenom srdce, láska, oheň. A nic víc,“ zavzpomínal bratr Věry Bílé Jiří Giňa starší. „To, co se tady dnes dělo, to byla bomba. Aby i ti Gádžové v Rokycanech viděli, jaká tady žila Romka. Naša krev, Cikánka,“ odkazoval na davy lidí, kteří na pohřeb přišli. 22. května, na zpěvaččiny narozeniny, by rád v rozhlase uspořádal rodinný koncert. „Abychom dodrželi tradici, snažím se ji zachovávat, aby nevymřela. Jedině s kulturou se můžeme někam dostat,“ dodal s tím, že k hudbě v rodině vedou i ty nejmenší.

„Dalo se s ní mluvit o všem. Byla normální, na nic si nehrála. Kolikrát z toho měla srandu. Odmalička byla trochu ponižovaná, za to, jak vypadala. Ale jí to nikdy nevadilo. Nestěžovala si. Chodívala jsem k nim domů jako malá po večerech, když se hrávalo. Byli jsme sousedi. Mívali jsme králíky a Věra k nám zase chodívala na svíčkovou,“ vzpomínala pak na svou kamarádku z dětsví Eva Miková na náměstí před obchodním domem Žďár, kde Věra Bílá ráda sedávala na lavičce. 

Na rakev na hřbitově lidé házeli květiny, mince i bankovky a hlínu.

Na rakev na hřbitově lidé házeli květiny, mince i bankovky a hlínu.