‚Takoví lidé se rodí jednou za sto let.‘ Rozloučení s Věrou Bílou probíhalo v tradičně romském duchu

Zpěvačka Věra Bílá podlehla infarktu

Zatímco rodinná kapela Giňů a přátel hrála už několikátou píseň, stovky lidí postupně procházely kolem velké černobílé fotografie usmívající se královny romské hudby, aby se s ní rozloučily položením květin a darů - podle romské tradice hlavně mincí, ale i zpěvaččiných oblíbených cigaret nebo oříšků - do otevřené rakve. Tradice říká, že dary se loučí jen nejbližší rodina. „Kdo tady ale není nejbližší rodina?“ okomentoval to s úsměvem prasynovec zpěvačky Milan Mikulič.

„Je-li bůh s námi, kdo proti nám. To, co je v životě nejdůležitější, je láska,“ zahájil pak bohoslužbu kněz a vyzval přítomné novináře, aby se stáhli a dali prostor rodině. Právě přátelská a rodinná pospolitost přítomných byla jakýmsi charakteristickým znakem smutečního dne. „Když je srdce, tak je to brácha, říkáme,“ vyjádřil slovy onu romskou soudržnost Jiří Giňa starší.

Jak praví tradice, od zpěvaččiny smrti až do jejího pohřbu se scházeli lidé na ubytovně v Rokycanech, kde Věra Bílá bydlela, nebo u jejích sourozenců doma. „Nikoho po tu dobu neodmítáme, kdo přijde vyjádřit kondolence, toho zveme dál a pohostíme“ vysvětlil Milan Mikulič.

‚Takoví lidé se rodí jednou za sto let. Uměla to rozjet‘

Přijeli příbuzní ze všech koutů republiky a třeba i z Anglie, jako Pavel Giňa. „Rádi se vidíme. Většinou všichni tady z Rokycan jsou rodina, všichni jsme propojení. S Věrou jsem vyrůstal, byla výjimečná. Co jí člověk může dát? To je to poslední sbohem,“ uvedl s tím, že je zpráva velmi zasáhla. Mezi hosty při mši byli i zpěváci Jan Bendig nebo Monika Bagárová. Právě s Bendigem měla Věra Bílá vyrazit na své jarní turné. „Chtěl bych poděkovat, bylo mi ctí,“ řekl a vyzval, ať si lidé pustí zpěvaččiny písně a zatancují si.

Zatímco končila mše, na náměstí před kostelem už čekaly stovky dalších, kteří se chtěli připojit do průvodu. „Je to velká ztráta pro celou romskou komunitu. Odešla ikona romského popu. Takoví lidé se rodí jednou za sto let. Myslím, že už nám to nikdo nenahradí. Proto se s ní přišlo rozloučit tolik lidí a muzikantů, reprezentovala romskou hudbu ve světě. A to je dar, který tu pro nás všechny zanechala,“ řekl před kostelem zpěvák, tanečník a romský politik Miroslav Rusenko. „Poznali jsme se za totality. Vzpomínám na první Romfest v devadesátých letech, tehdy i s Václavem Havlem, rozjela to tam krásně, až slza padla. Člověk se na ni zase těšil, ale bůh si ji povolal, jak se říká,“ dodal.

Rozloučit se přišli i lidé, kteří Věru Bílou znali jen z televize. „Měla jsem ji moc ráda, s manželem jsme ji obdivovali. Mělo se jí ještě povést se vrátit na pódia. Je to velká škoda,“ řekla Marie Volfová z Hrádku u Rokycan. 

Poslední potlesk i společný „Otčenáš“

Smutečnímu procesí pak v čele vévodily housle, kytara i akordeon. Střídavě zněly tu táhlé smuteční romské písně, tu čardáš. Některé z nástrojů se pyšní i stoletým stářím, prozradili muzikanti. Podle zvyklostí ale není v písních slyšet žádný zpěv.

Na pět stovek hostů se rozhodlo vyrazit na vzdálenější hřbitov za městem pěšky. V prvních řadách průvodu se loučila rodina - sestra Helena, bratři, vnoučata, bratranci, sestřenice a další, nejen rokycanští a plzenští příbuzní. „Byla to princezna,“ znělo v davu. „Hudba a zpěv, to byl její život,“ shodovali se mnohokrát.

Na rakev na hřbitově pak lidé házeli květiny, mince i bankovky a hlínu.

Jako poklona zesnulé legendě kdysi světového formátu se pak rokycanským hřbitovem rozléhal poslední potlesk, když Věru Bílou přiváželi. Na rakev při posledním loučení padaly mince, papírové stovky i dvoustovky, kytice nebo hlína. Zazněla i společná modlitba a oblíbená píseň. „Moc vám všem děkujeme, že jste přišli. Jestli si chcete o Věře popovídat nebo zavzpomínat, zveme vás do Plzně na Karlov. Teď si poslechneme Věřinu oblíbenou, táhlou píseň halgaton. Však rokycanští ví, jak ráda vzpomínala na své rodiče, manžela,“ pronesl na závěr prasynovec Milan Mikulič.

‚Co se tady dnes dělo, to byla bomba‘

„Vedl nás k tomu otec. Věrka zpívala s cimbálovkou, hrála s námi. Celý život. I v chudobě. To jí pak bylo dobře. Milovala čardáše, táhlé halgaty. To je všechno o lásce. Tam je jenom srdce, láska, oheň. A nic víc,“ zavzpomínal bratr Věry Bílé Jiří Giňa starší. „To, co se tady dnes dělo, to byla bomba. Aby i ti Gádžové v Rokycanech viděli, jaká tady žila Romka. Naša krev, Cikánka,“ odkazoval na davy lidí, kteří na pohřeb přišli. 22. května, na zpěvaččiny narozeniny, by rád v rozhlase uspořádal rodinný koncert. „Abychom dodrželi tradici, snažím se ji zachovávat, aby nevymřela. Jedině s kulturou se můžeme někam dostat,“ dodal s tím, že k hudbě v rodině vedou i ty nejmenší.

„Dalo se s ní mluvit o všem. Byla normální, na nic si nehrála. Kolikrát z toho měla srandu. Odmalička byla trochu ponižovaná, za to, jak vypadala. Ale jí to nikdy nevadilo. Nestěžovala si. Chodívala jsem k nim domů jako malá po večerech, když se hrávalo. Byli jsme sousedi. Mívali jsme králíky a Věra k nám zase chodívala na svíčkovou,“ vzpomínala pak na svou kamarádku z dětsví Eva Miková na náměstí před obchodním domem Žďár, kde Věra Bílá ráda sedávala na lavičce. 

Na rakev na hřbitově lidé házeli květiny, mince i bankovky a hlínu.