Souboj politiků se soudci z nás dělá bezmocné fanoušky
Rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu voleb je z rodu těch, která v lidech probouzí fanoušky. Jejich oddanost týmu podbarvuje celé jejich vnímání. Někdo se raduje, že nadutým politikům, kteří si nehodlají od nikoho do ničeho nechat mluvit a rozparcelovali si tady zemi, někdo hodil pořádný klacek pod nohy. Konečně, dobře jim tak! říká si, když je vidí sedět v televizním studiu jako opařené. Jiný při sledování téhož pořadu s překvapením sleduje, že i Paroubkova bradavice je najednou nějak menší, když v televizi vysvětluje, že ústavní soudci mají úžeh. Konečně naštval Ústavní soud dost různých lidí natolik, že učiní jeho rozpínavosti přítrž!
Takto prožívat ústavní život podle toho, jestli to ta moje parta hanebných panchartů nandá té druhé, ale nikam nevede. Jsou to jen dvě konkurenční varianty bezmoci: vůči Ústavnímu soudu, k jehož podstatě patří, že jeho chování nemůže nikdo kontrolovat, a vůči stávající politické garnituře, která budí dojem, že sahá po postavení srovnatelném. Fanoušky soudní party hněte pocit, že ty říjnové volby, o které se teď hraje, ve skutečnosti nic podstatného nezmění. Ani jedna bezmoc ale není dobrá.
Ústavní fackovač?
Obě party jsou nesrovnatelné, liší se v mnoha věcech. Podstatná je v této souvislosti jedna: o partě volených politiků si neděláme iluze, že by jim šlo jen a jen o naše blaho.
Je přinejmenším nucena předstírat, že neusiluje o moc navždy a bez omezení, a nechává aspoň otevřená vrátka k tomu, aby její monopol někdo omezil nebo ji přinutil změnit chování.
Jsou to naši zdivočelí zaměstnanci.
U party ústavních soudců se naopak nezdá, že by v ní věta „proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné“, kterou připojuje na závěr svých ediktů, budila bázeň, jež nekontrolovatelná moc vzbuzuje v každém zodpovědném člověku. Nadřazenost všem ostatním a průběžné rozšiřování hranic vlastní moci vnímá jako správné a prospěšné.
V komentářích bezprostředně po rozhodnutí nejednou zaznělo, že soud uštědřil politikům políček. Setkal jsem se taky s obratem, že soud nastavil zrcadlo. Ač je pronášeli odborníci či lidé tvářící se nestranně, jsou to typické obraty z repertoáru fanoušků. Nemyslím si, že by součástí našeho ústavního systému měl být fackovač, a co se týče zrcadla, ptám se, kdo nastaví zrcadlo Ústavnímu soudu.
Každý vnímá, že schvalování ad hoc zákonů, jako bylo zkrácení volebního období sněmovny, není dobré. Ale je to protiústavní - anebo to jen není dobré ve stejném smyslu, jako není dobré třeba shazovat vládu uprostřed předsednictví EU? Vždyť parlament by mohl schválit nějaký obecný ústavní zákon, který by to konkrétní řešení, o něž jde -sněmovna se rozpouští, když se na tom dohodne dost poslanců - „pokrýval“. V čem by to bylo lepší? V čem by bylo lepší, když by někdo šel třikrát do sněmovny předstírat, že se uchází o důvěru? Je snad předstírání ústavní hodnota? Pokaždé by se tři pětiny poslanců dohodly na postupu k předem známému cíli.
Zákrok Ústavního soudu je v této situaci na pováženou hlavně ze tří důvodů. Za prvé, pokud je soud rozhodnut zabránit konání předčasných voleb, vlamuje se na půdu, jež je typicky doménou zákonodárné moci, čímž narušuje dělbu moci.
Za druhé jeho výklad, že zrušením voleb prý není veřejný zájem nijak ohrožen. Pokud to bylo míněno vážně, pak soudci zřejmě žijí na nějaké jiné planetě a nelze jim důvěřovat, že jsou schopni vykládat zákony tak, aby se v této zemi dalo žít.
Za třetí, soud hodlá posuzovat ústavnost ústavního zákona. Je to kontroverzní krok a vidíme-li lačnost, s jakou se soud chopil příležitosti, směřuje to k situaci, kdy opravdu nebudeme vědět, co je ústava, protože ústavní soudci ji můžou kdykoli změnit. Na to, kdy ústava není ústava, mají právníci své teorie, kterým rozumějí, a přiznávají či odebírají platnost jen oni sami. Předvídání vývoje ústavnosti bude asi tak exaktní jako práce západních „kremlologů“ za studené války. V každém případě bude zralý na vyškrtnutí první odstavec druhého článku ústavy, „Lid je zdrojem veškeré státní moci.“
***
e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
V čem by bylo lepší, když by někdo šel třikrát do sněmovny předstírat, že se uchází o důvěru? Je předstírání ústavní hodnota? Pokaždé by se tři pětiny poslanců dohodly na postupu k předem známému cíli.
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
