S lítostí se dočítám, že Literární noviny už nemají sil ani prostředků dále vycházet a že jsou na prodej. S lítostí ještě větší dále čtu v té souvislosti různá klišé, která Literárky jejich popřevratovým životem provázejí a postupně přispívají k jejich likvidaci.
V komentáři Ondřeje Horáka („Literární“ experiment, LN 4. 9.) je dojemně mezi řádky vysloveno leccos z toho, co přivedlo Literární noviny do nouze a situací, jejichž řešení nedokázaly najít. Jednou z nich byla jistě i závist („štědrou státní podporu jim mohly ostatní literární časopisy jen závidět“), nevraživost české literární scény, ukřivděnost a nesplněná i nesplnitelná očekávání nejširšího spektra autorů i čtenářů.
Nezdravě konzervativní Literárky rozhodně nebyly Musím ale připomenout, že v době, kdy podle Ondřeje Horáka Literárky „ztrácely kontakt se současností“, do nich psali Václav Bělohradský, Václav Jamek, Jiří Cieslar, Petr Fidelius, Martin Putna, Přemysl Rut, Bohuslav Blažek a další, které by z nedostatku reflexe současnosti dnes nikdo nepodezíral. Že zde vyšly zásadní úvahy Ludvíka Vaculíka k rozdělení Československa a dalším politickým událostem té doby. Že se tu podrobně pojednávalo rozšiřování těžby v severních Čechách, bourání Libkovic, válka v bývalé Jugoslávii (to jenom, na co si vzpomínám z hlavy, nemajíc žádný archiv), že zde vycházely podrobné divadelní a televizní glosy Vladimíra Justa.
Co mi však připadá naprosto nesmyslné, je věta, že v náhledu na literaturu byly „minimálně nezdravě konzervativní“: vzhledem k tomu, že jedním z předních redaktorů stránek věnovaných literatuře byl Ivan Wernisch, to snad autor článku ani nemůže myslet vážně. Naopak -tehdy ještě názory na literaturu zde publikované vyvolávaly vášně a bouřlivé diskuse (Wernisch: Z české poezie blbecké - například).
Újma kulturní i občanské společnosti Zánik každé jednotlivé kulturní hodnoty je ztrátou pro celou kulturu, to si snad nemusíme připomínat. Zánik kulturně-politického týdeníku znamená mimo jiné i ztrátu publikační příležitosti, prostoru pro hlubší pojednání témat, odrazové plochy pro mladé autory. Tón, jakým se píše o prodeji Literárních novin, má v pozadí jakési „patří jim to“. Jsem ale přesvědčena, že úroveň i význam Literárních novin po roce 1989 dokáže solidně posoudit až nezávislá literární historie, stejně jako proces jejich naprostého zchudnutí a doslova existenčního zápasu v posledních letech.
Jedno vím ovšem jistě: není ani nejmenší důvod k uspokojení a újma se děje jak kulturní, tak občanské společnosti. Ale protože je taková doba, nepohne to s námi.
O autorovi| Alena Zemančíková, redaktorka Českého rozhlasu a pravidelná přispěvatelka Literárních novin
