Před 95 lety se narodil chemik František Šorm, jehož profesní kariéru uťala srpnová okupace.
Známý chemik Antonín Holý občas zavzpomíná, jak se před osmačtyřiceti lety dostal na Ústav organické chemie a biochemie, jehož je dnes chloubou. Brblání kádrováka o jakýchsi politických škraloupech uchazeče uťal tehdejší ředitel a zakladatel ústavu František Šorm slovy: „Chce dělat chemii? Chce. Má talent? Má...“ (Holý se po desítkách let stal ředitelem téhož ústavu, ale o tom jindy.) František Šorm se narodil 28. února 1913 v Praze. Chemii vystudoval u tehdy nejvýznamnějšího českého organika Rudolfa Lukeše na pražské technice, kde také už těsně po válce získal profesuru. V roce 1952 se stal vědeckým sekretářem právě založené Čs. akademie věd a ředitelem výše zmíněného ústavu. Tam si počínal ve smyslu výroku starého lišáka vědy Francise Bacona: „Zchromlá herka kulhající správným směrem může být rychlejší než bloudící klusák.“
Ne snad že by ústav pajdal, jde o ten správný směr. Šorm ho spatřoval v něčem, co by tehdy, v časech poroučení větru, dešti, jinému zlomilo vaz jako veskrze zpátečnické: hledat účinné látky v rostlinných drogách našich prababiček a inspirovat se jimi k dalšímu výzkumu. Příklad za všechny: v heřmánku „u Šormů“ jako první na světě identifikovali a izolovali hlavní účinnou sloučeninu chamazulen a potom ji dokázali syntetizovat. Tato látka dodnes patří k hlavním složkám kosmetických přípravků a ve světě se připravuje v tunových množstvích.
Šorm napsal téměř 1200 publikací – od původních vědeckých sdělení přes souhrnné stati, přednáškové referáty, monografie a učebnice až k opusům populárně naučným. Jeho jméno figuruje rovněž pod 150 tu- i mimozemskými patenty. Přičemž se spoluautorstvím vždy souhlasil jen tehdy, pokud se domníval, že k dané práci něčím konkrétním přispěl...
Každopádně dodnes patří k nejcitovanějším českým chemikům a realizace jeho patentů v zahraničí vynesla miliony dolarů na licencích.
V roce 1962 (po smrti Zdeňka Nejedlého) se Šorm stal předsedou Československé akademie věd. To si soudruzi pustili do rybníčka pořádnou štiku. Tenhle politicky kovaný, avšak též vysoce inteligentní, pragmatický a cílevědomý chlapík totiž dokázal rudé papaláše přesvědčit o tom, že ve vědě je budoucnost, a tudíž na ní nelze moc škudlit – ani v kvantitě financí, ani ve kvalitě lidí (byť kádrově neurozených). Není divu, že se z ČSAV v oblasti přírodních věd stala ve světě vědy respektovaná značka.
Coby člověk, který politiku používá pouze k prosazení svých pracovních cílů, Šorm během pražského jara 1968 s úlevou odmítl vedoucí úlohu komunistické strany ve vědě. V srpnu pak v parlamentu hlasoval proti vstupu cizích vojsk a totéž vyjádřil v protestním dopise tehdejšímu prezidentovi sovětské Akademie věd Mstislavu Keldyšovi. Msta na sebe nenechala dlouho čekat. František Šorm, mj. čestný člen 12 zahraničních akademií věd včetně americké a sovětské, byl už roku 1969 zbaven všech funkcí. Vzápětí ho nepustili do Rigy, kde měl na celosvětovém kongresu chemiků přednést jednu z mála předem vyžádaných přednášek – přečetl ji jeho žák Antonín Holý. Téhož roku byl Šorm zbaven vedení ČSAV, rok nato ústavu. V roce 1973, ihned po dovršení šedesátky, musel do důchodu.
A tak místo osudu vytouženého („chemik musí umřít se zkumavkou v ruce“) došel noční můry všech badatelů: ač při síle, odstaven strádal pocitem neužitečnosti. Zemřel v roce 1980 na (druhý) infarkt.
Zůstaly po něm desítky vynikajících chemiků v celém světě a „jeho“ Ústav organické chemie a biochemie nyní zase jen kvete. `Apropos – chemici o něm pořád mluví jako o „Šormově ústavu“. Což tento název v přijatelné podobě legalizovat? Sté výročí za pět roků by bylo vhodnou příležitostí... Precedens – Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského – už v akademii existuje.
