Němečtí sociální demokraté loni utrpěli nejhorší poválečnou porážku. Italská levice marně hledá recept na skandály prolezlou vládu Silvia Berlusconiho. Francouzští socialisté tráví už osm let v opozici. A letos v květnu byli po 13 letech odstaveni od moci i britští labouristé. Historický neúspěch švédských sociálních demokratů – respektive koalice levicových stran – se tak může zdát logický, v souladu s vývojem v dalších částech Evropy. Jenže logický by být neměl. Ekonomická krize ještě zcela neodezněla a úsporná opatření by měla hnát voliče spíše to náruče levicové. A to i ve Švédsku – tamní ekonomice se sice daří, zemi ale trápí vysoká nezaměstnanost, a navíc jsme ve Skandinávii, sociální demokracii zaslíbené.
Voliči ale z levicových náručí prchají. Či přesněji, jak to včera pojmenoval dlouholetý analytik agentury Reuters Paul Taylor: „Strany levého středu silně krvácejí všemi směry – ke krajní levici, k ekologickým zeleným, k populistické krajní pravici, ale i k mainstreamovým konzervativcům.“ A levicové strany tápou, jak z toho ven. Příkladem mohou být francouzští socialisté, kteří jak na smilování čekají na prezidentské volby roku 2012. Tři horcí kandidáti, tři směry. Od levicové populistky přes umírněného levicového liberála až po socialistu starého střihu. A koketování některých místních buněk českých sociálních demokratů se sládkovskými tématy dodává tomuto tápání rozměr tragikomický.
Jak z toho ven? To si musí vyřešit levice sama, klíč ale nepochybně v rukách drží mladá generace se svými novými tématy. A měl by se pravicový volič radovat? Pokud je alternativou tonoucí levice populismus skrývající obchodní zájmy za mantru nesmyslného šetření, tak asi moc ne...
