LEKCE ZE ŽIVOTA
Nejkrásnější vzpomínky na dětství mám spojené s naší chatou. Jedna z mála dobrých věcí na komunismu byla, že rodiče měli na děti víc času, protože neměli možnost pracovat na nějaké kariéře. A tak se jezdilo na chaty. Naši s námi hráli různé hry, vymysleli si například fiktivní postavu indiána, který nám nechával vzkazy, co máme o víkendu dělat. Bylo to super, každý víkend byla zábava.
Táta byl bohém, máma byla anděl. Táta si s námi dětmi užíval věci, co ho bavily, ale ty, co ho nebavily, nechal na mámě. Vybavuji si, jak byla máma rozčilená, když mě na chalupě kousl pes a do nemocnice mě musel odvézt soused, protože táta tam nebyl. Maminka byla velmi společenský, ale zároveň rodinný člověk. Myslím, že jsem po ní.
Máma zemřela, když mi bylo sedmnáct. Už přes půl života jsem bez ní. Strašně se mi po ní stýská. Myslím, že není nic horšího, snad jen když vám umře dítě. Tehdy to bylo hrozné, připadalo mi, že jsem omámená, vůbec mi to nedocházelo. Strašně jsem brečela, ale zároveň jsem byla schopná jít po pohřbu s kamarádkou do kavárny Slavie a tam se smát. Vypořádávala jsem se s tím takovým zvláštním způsobem. Teprve po půl roce mi došlo, že mámu už nikdy neuvidím. Strašně jsem se na mámu zlobila, že nebojovala. Jenže pak mi došlo, že už prostě neměla sílu. Měla rakovinu a v době, kdy měla nastoupit chemoterapii, našli mému bratrovi nádor na mozku. Doktoři jí říkali, ať se uklidní, že musí být silná, ale copak to jde, když se bojíte, že vám umírá dítě? Brácha se po její smrti ještě vzchopil, ale po pár letech to znova propuklo a zemřel.
Asi se mám z těžkých životních zkoušek něco naučit. Proč by se tohle všechno jinak dělo? Prý se říká, že když umře maminka, po čase si vezme s sebou svoje oblíbené dítě. Napadlo mě – copak já jsem nebyla její oblíbená? Je to samozřejmě blbost. Ale jestli to všechno byl osud nebo náhoda, to si říct netroufám.
Bůh to tak chtěl? Doufala jsem, že když se budu za maminku modlit, Bůh ji ochrání a ona neumře. Jenomže umřela. Snažili se mi vysvětlit, že Bůh to tak chtěl, že to je určitě k něčemu dobré, jen teď ještě nevím k čemu. Já ale křičela – a k čemu je to dobrý?! Je mi sedmnáct, brácha na smrt nemocný, táta pořád někde pryč a já žiju sama v šestipokojovém bytě. Dlouho jsem na víru zanevřela. Ale modlím se. Většinou když letím letadlem. Modlím se k mámě, bráchovi a Pánovi. A když přistaneme v pořádku, tak poděkuju.
Máma je tu se mnou. Vím to. Půl roku poté, co zemřela, se mi zdál sen a v tom snu mi máma povolovala, abych se kamarádila s tátovou novou ženou (tehdy Martina Jandová – pozn. red.). Já jsem totiž měla výčitky, protože táta s Martinou chodil už za mámina života a ona, přestože také už někoho měla, z toho nebyla nijak nadšená. V tom snu se na mě usmála a dala mi znamení, že si nemám dělat výčitky, že kamarádím s někým, kdo ji v tátově životě nahradil. Já vím, zní to vážně divně, ale je to pravda.
Odjela jsem do Německa se sedmdesáti markami v kapse. Bylo mi devatenáct, čerstvě jsem odmaturovala, ale na filozofickou fakultu, kde jsem chtěla studovat tlumočnictví, jsem se nedostala. Mezitím jsem se zamilovala do Němce a chtěla za ním odjet do Německa. Táta mi to zakázal. Bál se o mě. Strašně jsme se pohádali a on vyhrožoval, že když odjedu, nedostanu od něj ani korunu. Jenže já jsem hrdá. A k tomu Beran. Tak jsem jela.
Živila jsem se různými pracemi, například jsem uklízela, abych něco vydělala. S mým klukem, později manželem, jsme žili v domě u jeho rodičů, vždycky tam bylo plno lidí, byla zábava. A my se milovali, tak nebylo co řešit. Díky němu jsem začala zpívat. Po několika měsících jsme u táty ve studiu nahráli desku.
Die Happy. Naše kapela. Začínali jsme od píky. Pět let jsme hráli po klubech, tvrdě makali, abychom dostali dobrou smlouvu. A podařilo se. V prosinci 1999 jsme vydali první singl – písničku Supersonic Speed. Hrála nás rádia, náš klip běžel v televizi. Největší úspěch jsme zatím měli s naší třetí deskou, s níž jsme byli první na žebříčku prodejnosti desek v Německu.
Nejúspěšnější rok? 2003. Tehdy hráli na MTV videoklip k písničce Goodbye z naší druhé desky. Najednou jsem začala vydělávat peníze. Dost peněz. Taky jsem hodně utrácela a pak jsem neměla na daně. Aspoň jsem se naučila hospodařit s penězi. S exmanželem jsme nejlepší kamarádi. Je to jedenáct let, co jsme rozvedení. Jednou se prostě zamiloval do blondýnky. Už to nebolí. Brali jsme se strašně mladí, mně bylo tehdy jedenadvacet. Teď si moc dobře rozumíme, každou chvíli si voláme a víme, že kdyby se něco stalo, ten druhý pomůže.
Nejhorší rok? 2008. Skončila moje životní láska se zpěvákem Sashou. Všichni říkali, že jsme ideální pár, prorokovali nám skvělou budoucnost. I po čtyřech letech jsme byli zamilovaní. Jenže najednou Sashovi ruplo v hlavě a z ničeho nic mi řekl, že musí být sám. Tak je sám. Dodnes to nechápu. Na druhou stranu kdyby nebylo toho rozchodu, asi bych teď nebyla v Čechách.
Jsem na vzestupné křivce. Baví mě koncerty i zpívání v muzikálu Mona Lisa. Jsem taky jednou ze čtyř porotkyň soutěže Česko Slovensko hledá Superstar. Je to trochu paradox, protože v Německu jsem tuhle soutěž nenáviděla, jelikož v ní v minulosti vítězili příšerní rádoby zpěváci, ale už se to dostalo na jinou úroveň tam i tady. Mám radost, že budu hledat nové talenty.
Život mě naučil, že je třeba hodně pracovat, ale i odpočívat. Tělo není stroj, a když si občas neudělám chvilku pro sebe – ať je to procházka se psem nebo masáž, vrátí se mi to. Život mě taky naučil toleranci. Když jezdíte na turné s kapelou, kde jsou všichni chlapi a trávíte s nimi 24 hodin denně, musíte mít pochopení pro různé nálady a slabosti. Myslím, že v tom jsem už dost dobrá.
Kdybych si mohla něco přát, tak by to byla rodina. Chtěla bych fajn muže, děti, zázemí. Ne hned, ale v budoucnu určitě. Jsem prostě po mámě.
