Tradiční model říká: pokud se rozpadne rodina, děti patří ženě. A tak se nemůžeme divit, že opatrovnické soudy přidělují děti téměř výhradně ženám. Statistiky dokládají, že potomky po rozvodu získá zhruba každý dvacátý muž. A to většinou pouze v případech, kdy je žena sociálně nespolehlivá, tedy alkoholička, narkomanka či kriminálnice. Pokud jsou oba manželé takzvaně bezúhonní a normální, nemá muž šanci.
Nemáte šanci Výjimka potvrzuje pravidlo a čas od času hlava prorazí zeď. Vůbec jsem to nečekal, zvlášť když se mi při prvním a druhém stání všechny tři zúčastněné ženy – tedy soudkyně, sociální pracovnice a bývalá manželka – vysmály. Navíc soudkyně značně ironickým tónem podotkla: „Nemáte žádnou šanci. Přece si nemyslíte, že byste mohl vychovávat dítě. To je přece stejný nesmysl jako představa, že byste dostal dceru do své péče. Tak se s tím smiřte a nechte dceru matce!“ Ze soudní síně jsem vyšel zelený. V té chvíli jsem to chtěl zabalit, vzdát se.
Abych nepodléhal depresím, maloval jsem si novou životní cestu, která by vedla do Asie. Miluji cestování, a kdybych dceru nezískal do péče, zmizel bych alespoň na rok někam do Indie. Jenže právě v tom okamžiku jsem se zabejčil. Takhle mě přece nemohou odstřihnout, zvlášť když dcera chtěla zůstat se mnou. Měl jsem velké štěstí a dlouhý spor jsem nakonec vyhrál. Osmiletá dcera zůstala v mé péči a já mohl sám sobě i ostatním dokázat, že slogan z názvu článku platí: To chlap zvládne taky.
Nejednou bylo všechno jinak. Už jsem se nemohl zapomenout v hospodě a přijít o půlnoci (což se mi dříve tak jednou za půl roku stávalo). Místo toho mě čekal pravidelný režim – nakoupit, uvařit, poklidit, uchlácholit a uspat.
Zatímco v běžném životě je model soužití otec–dcera velmi neobvyklý, v pohádkách se podobná situace objevuje docela často – jen si vzpomeňte na příběhy, v nichž vystupuje ovdovělý král s jednou či několika princeznami. Možná to byl důvod, proč si Ester podobné pohádky velmi oblíbila (nikdo už nespočítá, kolikrát jsme viděli S čerty nejsou žerty). A proč milovala, když jsem ji nosil do postele v náručí jako princeznu. Teprve nedávno jsem si vyzvedl košaté úroky: na Den matek přišla Ester s kytkou. Myslela si totiž, že neexistuje Den otců, a připadalo jí to nespravedlivé. Ještě jednou díky!
Dokonalá otcomatka Na soužití s dcerou jsem se nijak zvlášť nepřipravoval. Nečetl jsem žádné knihy, nehledal jsem spřízněné duše. Ostatně žádný chlap v mém širokém okolí dítě po rozvodu do své péče nezískal. Stal jsem se otcomatkou (fuj, to je odporné slovo, ale výstižné), věřil jsem svému instinktu a doufal, že to všechno klapne. S odstupem několika let mohu potvrdit, že jsem nikdy neměl žádné vážnější problémy.
Úspěšné zvládnutí podobné situace vysvětluje psycholožka Marta Boučková nadměrnou motivací. „Muž určitě netíhne k domácím pracím, ale pokud pečuje o dítě, snaží se mu dát to nejlepší a kompenzovat to, co chybí. Proto se naučí vařit či uklízet, ale třeba také česat a strojit holčičky. Když vychovává dítě sám, musí zastoupit obě role,“ vysvětluje psycholožka Boučková. Plně s ní souhlasím.
Když žijí oba rodiče v páru, mohou jet na půl plynu. Když jsem zůstal s Ester sám, musel jsem pedál přišlápnout až na podlahu. Ostatně ženský vzor má každý chlap v sobě, i když ho běžně nepoužívá.
Do vody jsem však nebyl hozený jako neplavec – vždycky jsem doma vařil a nakupoval, a ani s úklidem jsem nikdy neměl problém. I když nepopírám, že můj způsob výchovy je do jisté míry svérázný. Dostatečně to ilustruje například můj vztah k třídním schůzkám, které pro mnoho matek představují kruciální průsečík výchovy a vzdělání. Za osm let společného života jsem je nenavštívil ani jednou, přestože mě Ester několikrát prosila, abych tam alespoň na chvilku zaskočil, neboť je to TAK trapné. Můj argument byl prostý – máš výborné známky, tak o čem bych se tam bavil? A pokaždé se opakoval následující dialog: – Tak bys pozdravil paní učitelku. – Na to opravdu nemám čas...
– Alespoň jednou?
– Až budeš propadat.
Bílé myšky Samozřejmě každý den není posvícení a všechno nelze zachránit humorem. A protože jsem chodil z práce až kolem páté či půl šesté a odpoledne druháka či třeťáka byla hodně dlouhá, vysnila si dcera něco malého a chundelatého – přítulné zvířátko, které by jí zpříjemnilo dlouhé podzimní večery. Mnohokrát se mě snažila uprosit po dobrém, ale narážela na neprostupnou zeď.
„Nekoupíme si králíčka?“ ptala se při procházce nákupním centrem, kde na nás ušáčci pokukovali skrz sklo. „Klidně. A jak si ho uděláme? Na česneku, nebo po provensálsku?“ kontroval jsem cynicky. Jenže když to nešlo po dobrém, zkusila Ester získat přítulného tvora lstí.
To už jednoho dne spala, když jsem si otevřel lahev vína a pustil se do čtení. Byl jsem asi v polovině (lahve, ne knihy), když mi mozkem proběhla divná asociace. Zdálo se mi, že jsem koutkem oka zahlédl bílou myšku. Přece jsem toho tolik nevypil, řekl jsem si a pokračoval ve čtení. Jenže za chvilku se vize opakovala – tentokrát však už bylo jasné, že po pokoji pobíhá živá myš. Ráno se Ester přiznala – prý dostala myšku jako dárek od kamarádek. Prý...
Příště si však vymyslela ještě důvtipnější kombinaci. Kamarádce se prý narodila koťata a jedno z nich chce odvézt mámě, která se odstěhovala z Prahy na venkov. Přikývl jsem, ale už se nezeptal své bývalé ženy, zda kotě opravdu chce... V neděli se vrátila i s kotětem. Máma žádné kotě nechtěla a vrátit ho původní majitelce už není možné. Musíme si ho prý nechat. Rozpoutal jsem obrovskou reklamní kampaň se sloganem „věnujeme kotě“, která naštěstí skončila úspěšně. Kotě získalo domov a já slib, že žádné další zvířecí podrazy se už nebudou konat.
Pokračování na straně II Dokončení ze strany I
Zřejmě největší komplikace nám přinášelo astma, kterým Ester trpí od dětství. Vysoké horečky a dusivé záchvaty kašle mě přiváděly k šílenství – zvlášť když jí lékaři předepisovali jedno neúčinné antibiotikum za druhým. V té chvíli jsem si vždycky jasně uvědomoval, že zlobit se na ni za jakékoliv drobné prohřešky je úplně zbytečné. Vždyť hranice mezi štěstím a neštěstím je tak tenká a každá hádka kolem nás jenom obmotává síť negativní energie, z níž se pak jen těžko vymotáváme.
Tehdy jsem se také rozhodl, že dceru k ničemu nebudu nutit (a nemyslím tím mytí nádobí). Začala chodit na piano, ale když ji to po třech letech přestalo bavit, řekl jsem: ok, nic se neděje. Stejný průběh měl volejbal – pár let hrála ve sportovní třídě, ale pak toho nechala. Na druhou stranu jsem se vždycky snažil, aby si oblíbila sport jako takový. Pohyb podle mého názoru dětem pomáhá projít náročným obdobím dospívání.
Jako dárek k Vánocům třeba dostala sjezd na raftu po Dunaji či cyklistický zájezd do Slovinska, kde ve třinácti musela zdolávat osmdesátikilometrové etapy. Koupili jsme si kolečkové brusle, vybavení na softbal či basketbalový míč.
Holka – a kickbox? Proč ne!
Nakonec se před rokem a půl rozhodla pro sport, který jsem dělal i já – kickbox. Všichni příbuzní mě od toho zrazovali. Jak ji prý mohu nechat, aby chodila boxovat, navíc když se u toho ještě kopou. Když viděli její první zápas, sesypala se na mě smršť výčitek: „Tekla tam krev. Jednomu klukovi přerazili nos. A nějaká boxerka tam dokonce zvracela...“ „Je to její volba. Když to chce dělat, ať to dělá,“ stál jsem si za svým. Vždycky jsem jí nechával velký prostor osobní svobody, ale současně i povinností.
Nechápu ženy, které vozí děti třeba v deseti či dvanácti letech na trénink. Já sám jsem v devíti letech jezdil do divadelního kroužku přes půl Prahy a v patnácti chodil dva měsíce na brigádu k zedníkům, kvůli níž jsem vstával ve čtyři hodiny. To samé zvládnou děti i dnes. Proto všem známým opakuji: „Nevoďte děti zbytečně za ručičku. Ať si samy vyřídí vše, na co stačí!“ Ester si vždycky zařizovala obědy, platila složenky a k lékaři chodila zásadně sama. A když potřebovala něco zjistit, odkázal jsem ji na internet. Dnes je jí patnáct, spravuje si vlastní konto a platí si sportovní klub a telefon. A také si vydělává prostřednictvím drobné administrativní práce pár stovek měsíčně.
Samozřejmě jsem za svou výchovu schytal i kritiku od příbuzných, kterým se nelíbila má bezstarostnost. „Jak ji můžeš nechat, aby jezdila ve tmě domů?“ stěžovali si na skutečnost, že se Ester v zimě vracela z kroužku někdy po páté a musela přesedat z jednoho autobusu na druhý. „Já prostě nemám čas tam s ní jezdit,“ odpovídal jsem. Ale asi to budeme mít v krvi, že jsme jako chlapi méně úzkostliví.
Tati, kup mi tanga Někdy ve dvanácti za mnou přišla s prosbou, kterou většina otců asi nikdy neuslyší: „Tati, můžeš mi nalakovat nehty?“ K mým dovednostem tak přibyla kromě vaření a žehlení i manikúra. Uplynulo pár týdnů a zazněla další zajímavá otázka: „Tatínku, mohla bych dostat tanga?“ V té době se její ranní odchod do školy začal měnit v přípravu na konkurz na místo tanečnice v Moulin Rouge.
Tenkrát jsme také založili její soukromou sbírku parfémů a současně jsem se stal jejím vizážistou a kadeřníkem. Jenže moje služby jí stačily jen krátkou dobu. Rychle mě vystřídaly kamarádky, takže jsem jednou málem omdlel, když se mi místo brunetky vrátila ze školy parodie na blondýnku. V té době se už běžně stávalo, že mi spotřebovala pěnu na holení, což jsem naneštěstí zjistil vždycky až ráno před důležitou schůzkou.
Z dítěte se stala slečna. A já měl jako první posoudit, zdali už jí začala růst ňadra. Začala. A když se dcera na konci devítky vrátila ze sportovního soustředění, s hrdostí mi oznámila, že má největší prsa ve třídě. V té době už jsme spolu měli uzavřenou „sexuální“ dohodu. Pokud bude chtít po patnáctých narozeninách začít se sexem, má na to ze zákona právo a já jí v tom nebudu bránit. Na druhou stranu by měla vědět, že lékaři i psychologové to z mnoha racionálních důvodů doporučují až v sedmnácti či osmnácti letech. Konečné rozhodnutí zůstává na ní, ovšem s jedinou podmínkou – než začne se sexem, navštíví gynekologa a nechá si předepsat antikoncepci. Docela by mě zajímalo, kolik matek uzavřelo se svými dcerami podobnou dohodu...
Co dodat závěrem? Snad jednu radu. Milí chlapi, přestaňte skuhrat po hospodách nad nepřejícností soudů, spílat ženám či hrozit žalobami do Bruselu. Na výchovu potomka máte stejné právo jako žena, a pokud to myslíte vážně, jděte do toho. Třeba budete mít stejné štěstí jako já a strávíte pár báječných let s malou princeznou. Kdybych to mohl vrátit zpátky, bez otálení zmáčknu restart.
***
Nemáte žádnou šanci. Přece si nemyslíte, že byste mohl vychovávat dítě, řekla mi soudkyně ironicky.
