Byl to zvláštní pocit. Zatímco na Okťjabrském náměstí v běloruské metropoli Minsku zhruba 15 tisíc lidí mávalo vlajkami EU připevněnými na rybářských prutech a volalo směrem k prezidentskému paláci „Odejdi!“, o pár ulic dál se skupinky žen radovaly, že se o ně i nadále bude starat jejich „Sašenka“ Lukašenko. Trošku schizofrenie, napadlo mne.
V provinčním městečku Svisloč, kde jsem navštívila známé, se pro Lukašenka chystalo hlasovat 24 osob z 32, kterých jsem se ptala. V Minsku ten poměr byl určitě trochu jiný. Nicméně dovolím si tvrdit, že Lukašenko by volby vyhrál, ať už by se jeho tým dopustil většího nebo menšího falšování výsledků, či nikoliv. Stejně tak mi nikdo nevyvrátí přesvědčení, že k urnám v neděli 19. prosince nepřišlo 90 procent běloruských voličů, jak hlásá slavná předsedkyně ústřední volební komise paní Jermošinová. Nevěřím ani 80 procentům hlasů odevzdaných ve prospěch stávajícího lídra Lukašenka. Těžko odhadnout výsledky, které by odpovídaly pravdě, a je možné, že by Lukašenka a nejúspěšnějšího opozičního kandidáta Andreje Sannikova čekalo druhé kolo. Ten druhý jmenovaný by z něj měl obrovskou radost, i když by ho nejspíš nevyhrál. Lukašenko se totiž těší příliš velké podpoře Bělorusů, kteří nízké ceny za bydlení, teplo, plné obchody, dotované zdravotnictví, mateřské školky do šesti večer a levný benzin i stavební materiály nehodlají vyměnit za něco tak nekonkrétního, jako jsou svoboda a občanská práva.
Dokonalý herec V hlavě mi chvíli vrtalo, proč se tedy „Baťka Lukašenko“, jak mu v Bělorusku někteří říkají s láskou, jiní s ironickým pošklebkem, vlastně musel snažit o zkreslování údajů o voličích i jejich vůli. Na složitém procesu, nazvěme ho slušně „úprava volební reality“, muselo tvrdě makat mnoho lidí, musely do něj být zapojeny silové složky, které přes noc hlídaly urny, i počítačoví experti, kteří data zpracovávali. Přitom k výsledku – setrvání Lukašenka počtvrté v nejvyšší funkci – by bylo možné dojít čestnou cestou. Na první tiskové konferenci staronového prezidenta po jeho posledním zvolení mi to došlo. Otec národa, opravdový, starostlivý tatíček všech Bělorusů, přeci nemůže dopustit, aby vyšlo najevo, že národ je rozdělen na jeho příznivce a odpůrce. Potřebuje vystavit na odiv jiný obraz – 80 procent národa je mu bezmezně oddáno. Miluje tuto představu o sobě samém jako o neotřesitelném, lidovém vůdci. Skoro slzel, když novinářům vyprávěl, jak v 90. letech při volbách invalidé po léta upoutaní na lůžko náhle vyskakovali z postelí a plazili se z posledních sil do volebních místností, aby dali hlas Lukašenkovi. Jak by teď vypadal, kdyby získal jen 52 procenta například? Znamenalo by to, že zbytek lidí volá po změně. Že má doma skoro stejně neposlušných dětí jako bezmezně poslušných. Že bude muset rákosku vytahovat častěji, než je mu samotnému příjemné.
Alexandr Lukašenko to myslí se svými dětmi, ať už vlastními, nemanželskými či těmi, které patří do velké běloruské rodiny, bezpochyby dobře. „Mám vás všechny rád,“ prohlašoval opravdu upřímně na tiskovce, která připomínala spíš partajní sjezd. „Mám rád i ty, kteří pro mne nehlasovali a slibuji vám, že se nad tím, proč mne nechtějí, zamyslím. Vždyť jich je 20 procent takových!“ prohlásil zděšeně. Zjevně už zapomněl, že takových je víc. Nevadí. On jim odpustí. Pozavírá jen ty nejzlobivější a bude se snažit z nich i proti jejich vůli vychovat slušné lidi. „Je to dokonalý herec,“ tvrdí opoziční novinář a dokumentarista Jurij Chaščevatskij. „Škoda, že se dal na politiku. Mohla z něj být druhá Sarah Bernhardt,“ prohlašuje zcela vážně. Prý se do své otcovské role vžil tak, že dokáže odpustit i svým politickým sokům, jen když uznají jeho otcovskou autoritu. Kdepak. Lukašenkovi nejde o peníze ani o to, aby se zalíbil Evropě. Nebo Rusku. Jde mu o to, aby byl milován, oblíben, aby byl do běloruských srdcí zanesen zlatým písmem a aby se na něj vzpomínalo jako na „dobrého, i když přísného vůdce všech Bělorusů“. K tomu potřebuje, aby se za jeho vlády lidé, které vnímá opravdu jako vlastní potomky, měli dobře. Aby se nehádali, nic jim nechybělo, aby byli hrdí na svou rodinu a prezidenta především. „Postarám se o vás,“ říká s oblibou, když jezdí po průmyslových či zemědělských podnicích v Bělorusku. A stará se. Řadě Bělorusů se skutečně daří každým rokem o něco lépe. Ti, kteří zpívají ve stejné tónině jako „On“, se nemusejí o politiku zajímat, a bude jim dobře. Salám bude, i pomeranče, nakonec i svobodný internet je dnes v Bělorusku prakticky všem přístupný, na televizi se pravdu dozvíte z všudypřítomného kanálu Euronews, tak jakápak totalita. Ta trápí jen děcka, která zpívají jinou písničku a do sboru s „baťkou“ dirigentem chodit odmítají. V jejich případě přijde na řadu nejdřív domluva, pak kasárník a nakonec rákoska a domácí vězení. I trest je ale výrazem otcovy lásky a spravedlnosti, obav o osud celého národa, který by nejlépe udělal, kdyby se staral jen o plný talíř a politiku přenechal starším, zkušenějším a zodpovědnějším. Lukašenko nenabízí totalitu korejského, či dokonce čínského typu. Je ochoten dopřát svému lidu svobody prakticky srovnatelné se svobodami panujícími v Evropě. Jen jedna komnata je přísně zakázaná – prezidentská.
***
Lukašenkovi nejde o peníze ani o to, aby se zalíbil Evropě. Nebo Rusku. Jde mu o to, aby byl milován, oblíben...
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, spolupracovnice LN
