Ty večery si vybavuji přesně. Odbila osmá, dítě konečně usnulo a já se svalila na pohovku. Nohy nahoru a pustit si tlumenou muziku. Vydržela jsem ležet jen pár minut, pak zapnout notebook, uvařit si rychle čaj a začít makat. Překládala jsem ze španělštiny knihu za knihou a byla ráda, že se jako matka samoživitelka dostanu ke troše peněz navíc. Zároveň jsem tak dokázala zacpat večery, které jiné matky trávily buď s manžely, nebo věrným čekáním na ně. Ten můj byl už rok za sedmero horami, jak jsem s ironií začala říkat Skotsku, kam se vydal se záměrem spasit rodinný rozpočet, a potom se nevracel ani oním ohlášeným, ani žádným dalším letadlem. Následovaly sáhodlouhé dopisy se srdceryvnými omluvami. Časem je vystřídaly krkolomné výmluvy. Čas plynul a Dalibor se přestal ozývat docela. Pro mě to znamenalo jediné. Především vymyslet naší Evičce novou story o tatínkovi, to znamená zakamuflovat toho skutečného, jak jen to šlo, a zvýšit vlastní pracovní tempo, abychom měly z čeho žít.
Nemá smysl zapírat, že jsem se cítila dost sama, ano, bývalo mi těžko. Rodiče bydleli dvě stě kilometrů daleko, sourozenci ve světě a o tchyni nemohla být ani řeč. Přestože jsme se s Daliborem znali více než rok, po jediné návštěvě u jeho matky jsem pochopila, že bezpečná vzdálenost by byla rovněž několik set kilometrů. Bohužel, v tomto případě jsem se musela spolehnout na rozlehlost Prahy. Opuštěnost jsem přebíjela hektickou prací pro nakladatelství a je pravda, že sem tam i panákem na spravení nálady nebo několika deci na dobrou noc. Mezitím nákupy, kašičky, plínky, termíny pro překlady, úřady, daně, hotový kolotoč. Pořád jsem ale měla pocit, že mám vše pod kontrolou.
Jednoho zimního dne jsem se vracela domů, Eva spala na balkoně, kde ji jedním okem hlídala sousedka. Spěchala jsem, abych ještě uvařila. Na chodníku jsem sebou smýkla a ošklivě upadla. Naštěstí jen nadvakrát zlomená ruka, žádná tragédie, uklidňovala jsem se. Ovšem jen do okamžiku, než mi po měsíci neprodloužili smlouvu v nakladatelství s tím, že termíny hoří a oni na mě čekat nemůžou. Najednou jsme musely vyžít z osmi tisíc a samota na mě začala doléhat v celé tíži. Krom Evy jsem za celý den nepromluvila s nikým kloudného slova, bylo mi úzko z toho, jak vyjdeme s penězi. Večerní dávku vína jsem den za dnem navyšovala a utěšovala se, že jde o přechodný stav. Nakonec už mi lahev přinášela zapomnění, útěchu, uvolnění. Usínala jsem na pohovce utlumená alkoholem i nereálnými představami o tom, jak sehnat práci. Trvalo to víc než půl roku, byt se pomalu proměnil v nevábnou jeskyni, přestala jsem zvládat každodenní servis pro Evu a sama se topila v hluboké depresi a sebelítosti.
Až inzerát v novinách mě konečně podnítil k nějaké akci. Asistentka se znalostí španělštiny na částečný úvazek? Přemohla jsem se ze všech sil, oblékla se co nejlépe, po měsících se i nalíčila a upravila si účes, Evu jsem vzala za ruku a cupitaly jsme na konkurz. Že jsem si ještě na chodbě firmy nalila automatickým pohybem panáka na uklidnění, jsem považovala za banalitu. Eva čekala vzorně na chodbě a já se třásla uvnitř. Proč mě najednou jedna dáma z čtyřčlenné komise chytila za paži a jemným, a přesto rázným gestem vyvedla z kanceláře, jsem nechápala. Až když na mě venku promluvila, uvědomila jsem si, že je to tchyně, kterou jsem už pěkně dlouho neviděla. Rázem mi nepřipomínala neodbytnou fúrii, ale docela blízkého člověka. I ona byla ráda, že konečně vidí vnučku.
Nebýt jí, pravděpodobně bych dnes za sebou neměla tříměsíční léčbu v pavilonu číslo osm, oddělení závislosti žen léčebny v Bohnicích. Pravděpodobně bych hned potom spadla do stejné kaše a neustála důsledné chození na krátké terapie, takzvané opakovačky. Asi bych nezvládla abstinenční syndrom, znovu nenašla práci a už vůbec bych se nemohla zodpovědně postarat o Evu. Takže co na tom, že se mi tchyně nakonec stala asistentkou mého vlastního života, než jsem to po roce a půl dokázala opět sama?
příběh Magdalény Houskové napsala
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
