Dnes o workshopu, kde si lze procvičit šepoty a výkřiky
U některých hudebních či scénických událostí, happeningů a experimentů si člověk říká: z publika to není špatné, ale nejvíc si to stejně musejí užívat oni! Zapojování diváků do hry se někdy skutečně koná, od pohodových situací po teror. Koho v Divadle Na provázku například někdy cpali do kotle, že z něj budou vařit polívku (viz Příběhy dlouhého nosu paní režisérky Tálské), zhusta si pak už jako platící divák držel od interaktivity odstup v zadních řadách. Ale vzpomínky to jsou krásné.
Nadcházející pražský festival Alternativa letos nabídne jako svou nejvypečenější událost dost výjimečný workshop, jehož se může zúčastnit každý, až do naplnění míst. Zkušenost, kterou místní dobrovolníci projdou, lze možná obzvlášť doporučit všem, kteří se cítí lapeni v pravidelném, korektním, prozaickém způsobu života, od středních manažerů po elitní bankovní sektor. Přijíždí totiž velký anglický „jiný“ vokalista Phil Minton, aby s adepty, kteří naplní jeho Feral Choir, vystavěl koncertní program a předvedl ho.
Mintonův sbor se ovšem neučí andělsky zpívat: tady se hlasy uvolňují do křiku i chechtání, lidé ze sebe vykašlávají zábrany, vyjí, hučí a ovšem někdy i šeptají nebo jen zhluboka dýchají. Minton ví, jak nejlíp úpět, chroptět či vydat zvracivý zvuk bez pozvracení, a nenechává si tato tajemství pro sebe. Před partiturou má přednost spontaneita, i když leckdo tu zjistí, že improvizace není bujará exhibice, ale umění rychle se rozhodovat, ať už hlavou nebo instinktivně. Tak jako dřív v Londýně, Rakousku nebo Bratislavě, ani na pražské štaci v tom Minton své ovečky nenechá: bude jim nejdřív enšpíglovským rádcem a potom pevným, šíleneckým dirigentem. Ta situace má silný prvek důvěry: členové sboru na sebe vlastně nechají hrát jako na nástroje, zároveň mají v Mintonově rámci dost volnosti, aby se nově objevovaným územím proletěli po svém. Někteří nově zjistí, že ve skupinové improvizaci je potřeba naslouchat ostatním a zároveň se soustředit na sebe sama. Což není koneckonců špatný princip ani pro zbytek života.
Minton je frajer. I po šedesátce zůstává mistrem svého zajíkání a „jiného zpěvu“. Jeho nejvlastnějším vyznáním je po celý život anarchie. Lze předpokládat, že do pražského Feral Choir se v těchto dnech přihlašují ti, kteří stejně jako on reagují na přežívající společenský systém nikoli salonní diskusí, ale zhluboka se vydravším řevem.
O autorovi| Pavel Klusák hudební publicista
