Dnes o tom, proč u nás nikoho
nezajímají klasici Vy, kteří s námi v Lidových novinách čtete výběr informací o dění ve společnosti, jejž dostávalo před dvaceti lety vedení komunistické strany, jste si možná všimli, že součástí tehdejšího vypovídání poslušnosti byl často požadavek na rehabilitaci T. G. Masaryka. Nezávislé iniciativy organizovaly petice za obnovu pomníkůTGM a za vrácení Masarykova jména do názvů veřejných prostranství, jméno prvního československého prezidenta se skandovalo na demonstracích. V oživování masarykovských tradic se angažovala i do té doby loajální socialistická strana.
Ktomuto proudu požadavků se komunisté museli nějak postavit. Návod představuje materiál nazvaný „Ideové pojetí 140. výročí narození T. G. Masaryka“, který předložil předsednictvu strany 3. října 1989 Jan Fojtík. Tehdejší šéfideolog strany v něm konstatuje, že „Masarykovo jméno se stalo pláštíkem našich nepřátel“. Dokument jen opakuje dobře známý komunistický úhel pohledu: oceňuje Masarykův „liberálně pokrokový postoj“, zejména před první světovou válkou, a kritizuje jeho „rozporný vztah k dělnické třídě“. Masarykova „třídní omezenost“ se prý „projevila v jeho postoji k VŘSR a sovětské moci“ a první prezident nesl také „spoluzodpovědnost za represivní akce proti dělnickým stávkám a demonstracím“.
Předsednictvo ÚV KSČ se na základě tohoto materiálu usneslo, že k Masarykovu hrobu bude 7. března 1990 položen věnec prezidenta Husáka, budou vydány Čapkovy Hovory, Česká otázka a jedna životopisná studie, na druhé straně ale odmítlo přejmenování ulic a náměstí. Před 18. sjezdem KSČ, chystaným na jaro 1990, neměla být hlavní pozornost věnována Masarykovi, ale Leninovi, který měl 120. výročí narození.
Komunistické plány zhatil listopad 89. Během demokratického převratu se zdálo, že Masaryk bude náš program. Co z něj zbylo po dvaceti letech?
Ulice a náměstí získaly znovu Masarykovo jméno, byly obnoveny či nově instalovány jeho pomníky. Jako heslo TGM fungoval a funguje báječně. Jeho dílo však již společnost vůbec nezajímá. Vydání sebraných spisů je v nedohlednu – zatím vyšly slabé tři pětiny z předpokládaných čtyřiceti svazků. Zlí jazykové navíc tvrdí, že na ediční přípravě spisů se podílí více lidí, než kolik mají nakonec čtenářů. Kdy jste v novinách naposled četli Masarykem inspirovaný esej? Vybavujete si, že by nějaký politik či komentátor citoval nějakou část Masarykova díla, nepočítáme-li obecně známé floskule?
Lhostejnost k Masarykovi je součástí naší pozoruhodné lhostejnosti ke všem „klasikům“. Jak to, že třeba v Americe jsou myšlenky zakladatelů Spojených států, kteří žili sto let před Masarykem, neustále v oběhu, čteny, vykládány, reinterpretovány, a naši političtí klasici ztvrdli do mrtvé hmoty pomníků? Proč jejich díla a životopisy nevycházejí ani během velmi kulatých výročí? Je chyba ve školách, které nevedou studenty k rozborům klasických textů? Nebo nemáme dost intelektuálů, kteří by dokázali přenášet staré myšlenky do nových poměrů? Nebo nás znechutil příval nekritické adorace, který některé z klasiků – Masaryka především – svého času zahrnul?
Možná by odpovědi na tyto otázky měl hledat nějaký výzkumný tým z Masarykova ústavu.
***
Dílo TGM již společnost vůbec nezajímá. Zlí jazykové tvrdí, že na ediční přípravě spisů se podílí více lidí, než kolik mají čtenářů.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
